Stáhněte si seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie

Příští týden to vypukne, tak?

Nemýlím-li se, většina škol zahajuje přípravný týden toto pondělí.

 A učitele čeká oprašování školního vzdělávacího programu (jen pro připomenutí, podle nové, revidované verze RVP, přátelé). Oprašování nástěnek. A tematických plánů.

Jsou však i nadšenci, kteří se do práce pustí během víkendu. Při formulování očekávaných výstupů do témat (či ŠVP) by se vám mohl hodit seznam sloves rozdělených podle Bloomovy taxonomie, který jsem kdysi chystal pro své studenty na pajdáku. Tady ho máte, třeba pomůže...

Seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie
(----konec příspěvku ------)

Mini-projekt: časově (ne)náročný nástroj pro rozvíjení (nejen) spolupráce

 

Mají-li učitelé dovést žáky k dovednosti „efektivní” spolupráce (v termínech pedagogického newspeaku kompetence spolupráce), měli by mít žáci možnost spolupracovat i v běžných hodinách.
 
V příspěvku Chcete vidět žáky SPOLUpracovat? jsem popsal, jaké role může žák ve skupině zaujmout.

Dnes přichází na řadu praktická ukázka, tzv. mini-projekt, který používám především v hodinách češtiny. (Důvodem je především snaha přetavit neuvěřitelně nudné učivo české mluvnice do podle mého názoru alespoň trochu smysluplné učební činnosti.)

 

Jak vypadá zadání?

 
Žáci se rozdělí do skupin, nejčastěji po 4. Každá tato skupina dostane jeden kus zadání. Na tabuli při zadání píšu data, dokdy musí být práce hotova. V úvodu také ještě upozorňuji, jaké budou potřebovat studijní materiály a případně kde se nachází.
 
Zadání začíná malou tabulkou, která přesně popisuje aktivitu.
 

Pro představu zadání mini-projektu Druhy podstatných jmen:
Vytvořte krátkou a stručnou prezentaci na téma druhy podstatných jmen. (Uč. 49 — 57)
V prezentaci popište:
1. Jednotlivé druhy podstatných jmen z hlediska toho, co označují (uvádějte alespoň 1 příklad).
2. Číslo podstatných jmen (jednotné, množné a slova pomnožná, hromadná a látková).
Součástí prezentace budou také jména autorů projektu. Každý je proto zodpovědný za práci celého týmu.

 
Tabulka se samozřejmě mění, zbývající část zadání nechávám stejnou.

 

Práce na projektu.

 

1. Vytvořte týmy v počtu 4 žáků.

 

2. Dohodněte se, kdo bude plnit jakou funkci ve vašem týmu.

• VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, jak bude vypadat výstup, rozděluje úkoly.
• MATERIALISTA - zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.)
• ČASOMÍRA - hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový.
• GRAFIK - vytváří výsledný výstup (zaznamenává, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu)

3. Stanovte si jednoduchý časový plán.

K vytvoření plánu můžete použít listy pro plánování práce na projektu "Plán projektu". Určete, jak dlouhou dobu věnujete sbírání materiálů (brainstorming, studování z učebnic apod.), jak asi dlouho bude trvat zpracování materiálů atd.
 

4. Brainstorming.

Každý napište na papír všechno, co si pamatujete z daného učiva. Časomíra hlídá max. dobu 3 min. Během cca 5 minut prodiskutujte, jak vypadají vaše znalosti ve skupince. Vedoucí týmu určí, kdo bude studovat kterou část učiva. (Grafik by měl mít tu nejlehčí možnou část  — začne totiž vytvářet výstupní projekt, zatímco ostatní budou ještě studovat.)

 

5. Studium & Vytváření prezentace

Pracujte podle vámi navrženého rozvrhu práce. Kdo bude mít hotovou určitou část, předá svoje materiály grafikovi a převezme jeho téma. Grafik vytváří projekt, materialista zajišťuje pomůcky a časomíra hlídá, kolik času uplynulo od začátku té které činnosti. Snažte se držet svého plánu. Pokud zjistíte, že jste něco špatně odhadli, nevadí. Poznamenejte si to, abychom to mohli probrat při hodnocení práce.
 

6. Dokončení projektu.

Na závěrečných úpravách prezentace se podílí všichni. Vybarvují, doplňují informace + nezapomenou doplnit autory projektu.
 
Hodně štěstí a příjemnou zábavu!
 

Šablona zadání mini-projektu je velmi jednoduchá.

 
Když jsem s tímto typem práce přišel poprvé, žáci byli buď přehnaně aktivní, nebo úplně mimo a já musel s každou skupinkou zvlášť vysvětlovat téměř každý krok. Přesto jsem se rozhodl šablonu neměnit a držet se myšlenky z knihy Minutový manažer: zadání a popis úkolu nechci mít delší než 250 — 300 slov (V knize se se mluví o maximu 220 — 250 slov, ale nějak se mi to nepodařilo zkrátit).
 

Čas, čas, čas...

 
Učitelé (někdy i já svým žákům), si často tvrdí, že na něco "takového teď fakt není čas". Jistě, částečně máme pravdu. Zpočátku, když se žáci teprve učí (nejen spolupracovat, ale také efektivně studovat), se rozhodně času nedostává a dostanete se do katastrofálního skluzu. V průběhu roku však žáci většinou na hru přistoupí a tempo práce se zvýší.
 
V článku popisuji samozřejmě ideální stav. Během samostatné spolupráce žáků musíte řešit desítky drobných problémů, od vypsané fixy až po situace, kdy se skupina není schopná domluvit. Ale nikdo vám přece netvrdí, že učení není pořádná výzva, ne?

Ke stažení: Šablona zadání miniprojektu .doc.

Chcete vidět žáky SPOLUpracovat?

 
Naši žáci už dovedou spoluPRACOVAT, je načase začít SPOLUpracovat.
[revidovaná verze článku z roku 2007]
 

Image courtesy: dangoodwin

Hej, kde jsou ty fixy? A kde je flipchart? Sežeň ještě nějaký obrázek! Dělejte, už jste to měli mít! Co to kreslíš? To mělo být tady! Nechápu, jak to mám vysvětlit. Řekni mi to ještě jednou!
 
Hodiny odpočítávají poslední minuty a šum ve třídě zesiluje. Nervozita umí být prevít. Skupinky žáků se snaží co nejrychleji dokončit prezentaci na vylosované téma. A zmatek narůstá. Kupodivu se mezi sebou nehádají. Chtějí jednu určitou věc, upozorňují na jeden určitý problém. Ptáte se, jak zařídit, abyste i vy zažili ve třídě něco podobného?
 
Když jsem začal učit, zjistil jsem velmi příjemnou věc: většina mých žáků víceméně uměla pracovat samostatně. Dokázali si třeba poradit s tím, kde hledat informace, nebo věděli, že nejdřív se vyplatí zeptat se spolužáka, a teprve až když tento selhal, vydali se „obtěžovat” učitele. Děkuji vám, kolegyně na prvním stupni!
 
Když jsem však začal zkoušet dělit třídu do skupinek (pod taktovkou daltonského principu SPOLUPRÁCE), atmosféra jakoby zhoustla. Něco někde skřípalo. Svůj podíl jsem na tom měl i já, tehdy jsem coby začínající učitel teprve sbíral první zkušenosti s uspořádáním práce i s tvořením pracovních listů, a tak i mé pracovní listy skřípot spíše podporovaly.
 
Výsledek? Jakoby každý chtěl dělal všechno a nakonec nikdo nedělal nic. Žáci si sice rozdělil i úkoly, ten vypracoval tuhle část, ten zas tuhle, ale práci ve skupince se podobal první části motta: spoluPRACUJEME.
 
Jak ale vyzdvihnout ono SPOLU? Snadné řešení jsem objevil v knize Učím s radostí v příspěvku Kooperativní učení — hledání cest od Jolany Fuksové, Vlasty Kimákové a Hany Kasíkové, nemusela by mě v začátcích učení letech bolet hlava. Autorky mluví velmi stručně o 4 rolích žáků ve skupině.
 
Bang! To bylo přesně to, co skupinám scházelo. Pracovali na úkolu, to ano, svoji práci zvládali, ano, ale bez zodpovědnosti za výsledek celé skupiny. Osvícen textem jsem vytvořil tento krátký popis, který vkládám žákům do každého zadání pro skupinovou práci. (A začal "zadávat" úkoly, které bez SPOLUpráce spolužáků nešly splnit. O zadáních někdy příště.)
 

Jaké role ve skupině žáci mají?

Záleží na počtu členů skupiny. Protože nejraději pracuji s 4-5 člennými týmy, musí se žáci dohodnout na těchto funkcích. (Rozpis připojuji do zadání úkolů, tzv. instruktážní části.)

• VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, kdo bude zpracovávat tu kterou část učiva, stará se o plán práce, prezentuje výstup celé skupiny.
• MATERIALISTA - zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.
• ČASOMÍRA - hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový, kontroluje chování ostatních členů skupiny.
• GRAFIK - vytváří výsledný výstup (zaznamenává, rozvrhuje, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu).

 
V případě, že má skupina 5 členů, rozhodují se mezi rozdělenou rolí VEDOUCÍHO - vedoucí týmu x mluvčí (pro ústně prezentovaný výstup). Další úpravy jsem zatím nepotřeboval, a to i přes to, že jsme třeba vytvářeli úkoly s dvojím výstupem současně — na flipchartu a v PowerPointu.
 

Na co si dát pozor?

 
Tak málo stačí, aby žáci začali spolupracovat?
 
Není to všechno, ale první (a veledůležitý) krok vpřed to rozhodně je.
 
Postupem času si žáci na nutnou spolupráci zvyknout (tímto způsobem učím v jedné třídě už druhý rok a výsledky začaly být znát letos kolem Vánoc, tzn. po roce a půl). Bohužel se objevily dva problémy.
 
Problém ve skupině. Zpočátku měli žáci pocit, že jejich role je to jediné, co mají na úkolu dělat. Vytratilo se nejdůležitější: obsah práce.
 
Aby žáci mohli vytvořit zadaný výstup, většinou museli nejprve něco nastudovat. (Např. Vytvořte prezentaci na základní učivo o přídavných jménech, v níž obsáhnete...). Při rozdělování tématu do menších celků se začalo ozývat: “Já to dělat nebudu, já jsem časomíra.” “Nemůžu to chystat, jsem grafik.”
 
Omyl. Toto je jejich “role” pro spolupráci. Nastudovat informace musí všichni.
 
Od začátku si tyto projevy hlídejte. Všichni si musí uvědomit, že "mít roli pro roli" není k ničemu. Jak dokážu, že jsem skvělý malíř, když bude prezentace samý obrázek, ale nebude o ničem?
 
Postupem času si jednotliví členové týmů zvykli, že kromě své role musí pracovat i na učivu předmětu. (Jak bych chtěl napsat, že všichni a bez řečí! Nemůžu, ouvej, nebyla by to pravda. Před 14 dny jsem s některými žáky řešil tytéž problémy jako před rokem.)
 
Problém se třídou. Z hlediska atmosféry ve třídě nemůžu skupinovou práci žáků než doporučit. Mám pocit, že třídy zvyklé na tento způsob práce, pracují výrazně semknutěji, celkové klima je také mnohem lepší než standard, na který jsem zvyklý z jiných tříd.
 
Mnohem závažnější situace nastává v jiných předmětech.
 
Pokud si žáci zvyknou na skupinovou, samostatnou práci a ještě navíc velmi často (češtinu učím 5x týdně), začnou mít problémy s "klasickou" metodou výkladu.
 
To, co já považuji za pracovní ruch, označují někteří kolegové za "nekázeň".
 
To, co já považuji za základní dovednost, některým kolegům překáží — nechtějí asi opustit roli "moudrého starce", tedy člověka, který všechno ví a na všechny otázky dokáže odpovědět.
 
Rozhodnete-li se v hodinách podporovat SPOLUpráci, připravte se. Někteří vaši kolegové se budou cítit ohroženi a budou se vás snažit odradit nepříjemnými komentáři.
 

Zní to skvěle. Jak začít?

 
Hned, vždycky a současné se skvělými výsledky to nejde. Žáky si musíte "předpřipravit". Umí-li vaši žáci alespoň trochu samostatně pracovat, bude se vám začínat výrazně lépe.
Nabízím tři snadné kroky, jak nastartovat skupinovou spolupráci.

 

Zadejte jednodušší úkoly

 
(které vy budete považovat za ztrátu času). Např. první úkol pro žáky v 6. třídě zněl: Vytvořte flipchart, v němž představíte 10 slovních druhů. Učivo 2. třídy. Nesnažte se učit deset věcí najednou. Bude to k ničemu.
 

Na všechno poskytněte dostatek času.

 
S časem bojuje učitel pořád. Zvolíte-li skupinovou SPOLUpráci jako jednu z hlavních metod práce v hodinách, zapomeňte první tři-čtyři roky na tematický plán rozepsaný do měsíců. Nikomu to neříkejte, ale s temaťáky pravidelně válčím a bývám cca 3-4 týdny pozadu. A jak milý čtenář mého blogu ví, odklonění od plánů rozhodně není problém.
 
I v "běžných" hodinách nuťte žáky, aby pracovali se spolužáky. Zadávejte úkoly typu:

• dohodněte se na řešení ...
• prodiskutujte ...
• promyslete ...
• zeptejte se...
• a vysvětlete ostatním apod.

 
Situace se postupem času zlepší. Nemáte-li to štěstí jako já, a vaši žáci neumí samostatně pracovat, mohla by vám pomoci e-kniha 9 kroků k samostatné práci žáka.

Používáte tuto metodu? Pracují vaši žáci ve skupinách často? Jaké máte zkušenosti? Na jaké problémy jste narazili? Neváhejte a připojte svůj komentář.

8 + 6 způsobů, jak dělit žáky do skupin

Image courtesy: cooper.gary

Učme méně spoluPRACOVAT a mnohem více SPOLUpracovat.
(aktualizovaný článek z roku 2007)

Abychom mohli toto heslo realizovat i v praxi, měli bychom začít pracovat se žáky ve skupinách. A pokud možno od samého začátku, tedy od toho, jakým způsobem vzniknou skupiny, ve kterých budou žáci pracovat.

Nápadů pro rozdělení do skupin je mnoho, můj výčet zdaleka nepostihne všechny. Jak tvořím skupiny pro krátkodobé činnosti?

Dělení pomocí kartiček

Nejznámější a pravděpodobně nejjednodušší způsob, jak rozdělit skupinu jakéhokoliv věku. Připravte si sadu kartiček a nechejte žáky, ať si vylosují svoji kartičku a potom naleznou zbývající členy skupinky.

(Varianta: ukryjte různé kartičky po místnosti a vyzvěte žáky, aby nejprve kartičky našli.)

Co může být na kartičkách?

• ČÍSLA - tradiční způsob dělení. Číslo označuje buď skupinu, nebo musí žáci vytvořit skupiny z čísel celé číselné řady (tzn. v tomto okamžiku už mohou částečně ovlivnit složení skupin, v níž budou pracovat.

• OBRÁZKY - nejen náhodné, ale vycházející z úkolu. Např. v semináři týkajícím se projektové výuky dělím účastníky do skupin pomocí obrázků, které vystihují témata v textech, které budou studovat v části „skládankové učení”.

• SLOVA (např. synonyma, skupiny nadřazených a podřazených pojmů (hyponyma a kohyponyma, hyperonyma), části celků, postavy z filmů, kapel nebo příběhů aj.

Kartičky mohou být jen formální záležitost. Pokud jich ovšem využijete k tomu, abyste se už při rozdělování do skupin nastartovala učební aktivita (opakování, vybavení aj.), spíše se bude jednat o druhý způsob dělení do skupin: pomocí zadání.

Dělení pomocí zadání

Rozdělte skupinu podle typů úkolů, které mají žáci zpracovat. Vytvořte různé pracovní listy (nebo kartičky odkazující k pracovním listům čí tématu), které si žáci vylosují. Žáci potom hledají zbytek skupinky mající buď stejné zadání, nebo zbytek úkolů, které dohromady vytvoří pracovní list.

Například: Probíráte staré řecké báje a žáci si losují hrdiny příběhů. Musí se najít (tzn. musí buď znát příběh, nebo jej nejprve nastudovat) své "kolegy" hrdiny ze stejné báje. Rozdělení podle postav vám také otevírá velké množství dalších činností.

Podobně můžete dělit do skupin v jakémkoliv předmětu, stačí jen napsat různé jednoznačně rozdělitelné pojmy.

Dělení pomocí obrázkového puzzle

Rozstříhejte různé obrázky a nechejte žáky, aby hledali společně složili obrázek. Pokud zvolíte obrázek k tématu probíraného učiva, opět budete dělit žáky spíše cíleně podle zadání.

Upozornění: oproti předchozím způsobům je tato metoda dělení časově velmi náročná. Byl bych velmi opatrný zařazovat ji ke kratším, třeba jednohodinovým úkolům. Mnohem více se hodí třeba jako motivující impulz pro vícehodinové aktivity, například projekty.

Dělení pomocí vlastnosti

Vyberte nějaké kritérium, podle něhož rozdělíte skupinu. Např. do levého rohu přejdou všichni nepřezutí žáci, do pravého přezutí apod.

Osvědčilo se mi nechat žáky nejprve seřadit podle nějaké vlastnosti do řady a potom nechat pracovat prvního s posledním, druhého s předposledním apod. Tímto způsobem snadno zajistíte, aby spolu nespolupracovali stále stejní žáci.

Podle čeho lze žáky dělit?

- podle barev

- vlasů,
- očí,
- oblečení,

- podle věku,
- podle čísel mobilního telefonu (např. poslední dvojčíslí),
- podle počtu sourozenců,
atd.

Dělení podle preference pracovního místa nebo typu úkolu

Dělení využívá metody oblíbené v především přírodovědných předmětech: výuky na stanovištích. Na začátku výuky umožněte žákům, aby si vybrali stanoviště, kde chtějí hodinu začínat.

Samozřejmě platí, že si mnozí žáci budou vybírat podle toho, kdo jimi vybraného stanoviště už sedí. Na druhou stranu se ale často propojí různé „zájmové” skupinky, takže i tento způsob dělení bych nezavrhoval.

 

Dělení podle názoru na daný problém

Vytvořte šablonu (tabulku nebo kruh) se stanovenými kategoriemi. Příklad: Po zhlédnutí filmu rozdělte žáky do skupinek: film se mi velmi líbil — film se mi spíše líbil — film se mi spíše nelíbil — film se mi vůbec nelíbil.

Buď vytvořte pracovní místa, kam se žáci posadí, nebo nechejte žáky nejprve zaujmout stanovisko (na šablonu nalepí svůj lístek, přidají magnetku nebo udělají nějakou značku) a teprve potom je rozdělte do skupin podle rozhodnutí.

Tímto způsobem sice vzniknou nerovnoměrně početné skupiny, na druhou stranu ale členy skupin spojuje stejný názor na problém, s nímž budou dále pracovat. A to mi přijde jako nezanedbatelná výhoda.

 

Dělení do dvojic

Samozřejmě, že předchozí způsoby můžete použít i pro dělení do dvojic. Přidám vám dvě další metody. První jsem v praxi vyzkoušel, druhou bohužel ne. Proč, to pochopíte ze zadání.

Gordický uzel

Postavte žáky do kruhu a nařiďte jim  zavřít oči. Potom všichni ve stejný okamžik natáhnou dopředu jednu ruku a chytí se jiné ruky. Až se každá ruka drží jiné ruky, můžou otevřít oči a zjistit, s kým budou spolupracovat.

"Clock buddies"

 
Metoda je nejvhodnější pro méně početné skupiny žáků. Na druhou stranu ale umožní učiteli, aby skupinu velmi rychle do dvojic rozdělil.

 

V čem metoda spočívá?

Na začátku období (školního roku nebo pololetí) si žáci vytvoří šablony vepsáním jména spolužáků do políček u hodin. Své jméno napíší ke 12. Prochází třídou a domlouvají se se spolužáky. "Budeš moje 5. hodina?" Pokud ano, žák A si napíše do 5. hodiny jméno žáka B., který si na svůj papír napíše k 5 jméno žáka A.

Největší nebezpečí této metody vidím v tom, že polovina žáků bude své papíry zapomínat doma. Ještě jsem nepřišel na to, jak je přesvědčit, aby si materiály nosili všichni.
 
Používáte jiný způsob dělení žáků do skupin? Podělte se o něj v komentářích!

Myslím, že naše školy [už zase] potřebují RESTART

[Republikovaná recenze vynikající knihy J. Frieda a D.H. Hanssona. Recenze vyšla na starém blogu v roce 2011.
Doba plyne, ministři se mění, problémy zůstávají.]

Instalovali jste někdy do počítače hromadu programů na jeden zátah? Určitě ano. A myslím, že jste k tomu přistupovali podobně jako já, tedy s heslem: Když už u toho člověk musí sedět, proč to neudělat všechno najednou, ne?

Ale ouha. Skončili jste – a počítač jel neskutečně pomalu. Zadrhával se i u nejjednodušších úloh, obrázky místo vteřin načítal minuty, videa se zadrhávala co chvíli… a když jste se snažili oskenovat nějaký text, vypadalo to, že si kabel mezi počítačem a skenerem vzal dovolenou.

Každý systém potřebuje po změnách trochu ulevit. A jeho potřeba je o to náročnější, o co náročnější proměnou prošel.

Tvrdit, že školství v posledních letech zažívá obrovskou proměnu, by znělo jako superobří klišé. Ukažte mi učitele, který si toho nevšiml. Po narychlo splácaných školních vzdělávacích programech se nyní – alespoň mimopražské - školy s vyhrnutými rukávy pouští do dalšího experimentu – do žádostí o peníze z evropských fondů pomocí tzv. šablon.

Pravda, není na tom nic náročného. Stačí vyplnit žádosti, škole přijdou peníze (teď už to vypadá, že snad mnohem rychleji, než na začátku školního roku). A jediné, co musí instituce udělat, je splnit to, k čemu se zavázala. Piece of cake, right?

Má to však háček. Běh projektu je stanoven na 32 měsíců. (Výstupní data se mají uchovávat více jak 20 let, ale to sem nepatří.) Bohužel, jak už je v našem kocourkově zvykem, dozvídají se školy některé informace… trochu později.

Například příručku o tom, jak zadávat veřejné zakázky z těchto projektů, vydalo MŠMT někdy v listopadu. Že některé školy už projekty realizují (tedy využívají prostředky k platbám za objednané služby) od začátku září? A že by se jim podobná příručka hodila nejpozději někdy v červnu? To prosím neřešte. [update: příručka vyšla v revizích pokud si dobře pamatuji myslím třikrát. A k tomu ministerstvo pravidelně vydává "newsletter" s FAQ a dalšími objevenými chybami. A běda, jak se jimi nebudete řídit.]

Ovšem zcela právem teď zaznívají obavy ředitelů: co když se pravidla hry pozmění v průběhu realizace či doznívání projektů? 20 let je přece jen dlouhá doba, i na naši kotlinu…

Ne všechny problémy s hladkostí fungování vycházejí ze situace, kterou škola nemůže podobně jako příručku žádostí ovlivnit.

Učitelé, někdy samostatně, ve většině případů ve větších či menších týmech, chrlí v posledních letech dennodenně rozsáhlé školní dokumenty (naše ŠVP má i s dodatky více jak 400 stran, jak jste na tom vy?) a připravují metodické materiály. Pracovní listy a jiné materiály, jichž dnes denně na školách vzniká aspoň desítka, půjdou nyní díky šablonám do stovek týdně.

Kantoři nemusí řešit jen „klasické“ problémy spojené s vzděláváním, které tu byly, jsou a budou. Taková odbornost, ta se nemění, přívlastek zůstane přívlastkem.

Mění se ovšem další složky učitelské práce.

Daleko častěji dnes například učitelé spolupracují se svými kolegy. A to nemluvím jen o spolupráci v rámci „svých“ předmětů. Vznikají aktivity, které propojují celé ročníky, které propojují celé školy – a jako první nálety jarních vlaštovek se dá mluvit o projektech, které školy spoluorganizují ve spolupráci s dalšími školami nejen ve svém sousedství, ale i za hranicemi.

Vidíte, s těmito aktivitami jde vlastně ruku v ruce i jiná změna v oblasti komunikace: školy se musí naučit komunikovat jinak s veřejností (myslím, že v jiném sektoru se tomu říká „změnit svůj PR přístup“.)
Na učitele se valí další požadavky po vysoké odbornosti v oblasti komunikačních technologií. Učitelé by měli být digitálně gramotní, zazněly závěry v přednášce profesora Kalaše. A já s ním souhlasím. Má-li dnes učitel během dvou let vytvořit v rámci šablon nějakých 200 digitálních učebních materiálů, asi by nebylo od věci zapracovat na svých počítačových dovednostech.

A teď nemluvím jen o dovednostech při práci s textovým editorem nebo prezentačním software. Technologie webu 2.0 nabízí obrovské množství nástrojů, které by se daly v rámci hodin použít. Jenže aby na nich mohl s žáky něco podniknout, musí o nich vědět – a musí je umět používat. A to není zdaleka všechno.
John Seely Brown, bývalý vedoucí výzkumu  Xerox PARC, prohlásil: „Abychom vůbec dokázali plně využít možností, které nám technologie nabízí, musíme často vymyslet úplně nové učební metody a postupy.“ (BROWN, J.S. New Learning Environments for 21st century. http://www.johnseelybrown.com/newlearning.pdf, s. 5) A přesně v tomto okamžiku se školy dnes nachází. Začínají vymýšlet nové postupy a nové učební metody, kterými by dokázaly odpovědět na požadavky nové doby.

Začínají tvořit nový produkt.

Možná je to můj dojem, ale mám takový pocit, že nám v těch několika zmíněných bodech začíná znít něco, co by se dalo označit jako objevující se vágní formulace nové společenské objednávky:
Vytvořte instituce, které stejně jako jejich souputníci v komerčním sektoru tvoří nové produkty. Změňte se v organizace, které se umí sledovat, umí se o sebe postarat a umí se dále rozvíjet.
Vytvořte organizace, které umí rychle odpovědět na požadavky, vzniklé probíhajícími změnami na trhu práce. Instituce, které umí učit a dokážou rozvíjet možnosti svých klientů. (A nezapomeňte u toho ještě své klienty vychovat.)

Formulace je to velmi vágní, co naplat. A třeba jsem úplně mimo. O objednávce psát nechci. O čem bych se rád zmínil, je to, co se odehrává na pozadí všech těchto změn.

Stejně jako počítač po provedení mnoha změn operačního systému, i školy jsou díky ne zcela systémovým změnám unavené a leccos jim trvá tak nějak dlouho. U počítače pomůže restart. A jak je to se školami?

Asi bych o tom všem nepsal, kdybych neměl po ruce alespoň jeden tip na cestě k hledání řešení. V brzce předvánočním času dorazila na knižní pulty publikace dvojice Jasona Frieda a Davida Heinemeiera Hanssona, která shrnuje jejich zkušenosti s vedením projektů v menší, ale veleúspěšné firmě 37signals.com.

Kdo se na v oblasti webových technologií moc nepohybuje, bude asi zmaten. Tato jména že by mně měla něco říkat?

Nu, na trhu s technologiemi 2.0 se příliš nepohybuji, ale tato jména znám. Konečně, vždyť jejich software pro vedení projektů Basecamp (nikoli však ve školní praxi) používám [update 2013 – používal jsem].

Firma 37singals vznikla v roce 1999 a za 10 let své existence její úzce zaměřené produkty na vedení projektů použilo či stále používá více jak 3,000,000 zákazníků. Vzhledem k tomu, kolik podobných nástrojů na trhu s aplikacemi pro řízení projektů najdete, je to za hodně vysoké číslo.

A o čem kniha je? Dovolím si naznačit pár postřehů, které se mi při čtení nějak spojily s tím, co zažívám denně ve škole.

Mýtus číslo 1. Mám-li učit jinak, musím mít nápady

O nápadech to přece není. Nápadů, co by se dalo s dětmi ve třídě dělat, má přece každý učitel kopu.
S čím ale bojuje, je to, jak svůj nápad zrealizuje v praxi.

Znáte to. Nápad přijde, zatetelí se v hlavě – a pokud se jej nepokusíte převést do reality, zase velmi rychle zmizí. Co potřebujete, je jen trochu sebedůvěry a impulz, který to celé spustí. (S. 50)

Není nic horšího, než odkládat své rozhodnutí (spustit akci) v naději, že někdy později přijdete na dokonalou odpověď. (S. 89) Raději se do toho pusťte hned, dokud máte setrvačnost a motivaci. (S. 89)
A když už budete u toho realizování, udělejte toho v hodinách polovinu než polovičatě. (S. 81)

Mýtus 2. V realizování nových nápadů mi brání (tematické) plány

O tom, zda mít, či nemít tematický plán, se diskutovalo hodně. A diskuse jen tak nezmizí. Souhlasím s tím, že by měl mít člověk jasno v tom, co chce za rok v hodinách udělat. Co ale nesmí udělat, je to, že si nechá od tohoto „dokumentu“ svázat ruce.

Plány jsou klapky na očích, které umožňují minulosti řídit budoucnost, tvrdí autoři (s. 30). A já s nimi bohužel souhlasím. A asi nebudu sám. Když si člověk vzpomene na to, jak na začátku roku sesmolí plán na celý rok a pak celý rok jen kroutí hlavou, co že ho to napadlo myslet si, že se tohle učivo probere za 10 dní, nemůže se nesmát. A je tolik věcí, které neovlivníte…

Znám to z předminulého týdne. Stačil jediný maličký moment (jako že si třeba rodiče místo třídenní akce ve škole vyberou raději školní výlet do Prahy) – a celý můj plán na výuku jedné oblasti literatury šel do kytek.
Dělejte každé rozhodnutí přesně v okamžiku, kdy se potřebujete pustit do práce a ne daleko dopředu. (S. 31) Snažím se to v praxi u menších věcí realizovat už nějakou dobu. Občas to sice nevyjde, ale zkuste to taky. A uvidíte, že vás učení bude zase trochu víc bavit.

Mýtus 3. „Tohle nebude fungovat,“

říkali nám někteří kolegové (nejen z mé, ale i dalších škol), když jsme zkoušeli zavést nový styl učení pomocí dlouhodobých projektů. Bylo to před nějakými sedmi lety a já měl tehdy strach, že to vážně nevyjde. Všichni přece měli daleko více zkušeností než já! Nemít podporu tehdejší ředitelky a kolegy, který do toho šel se mnou, asi bych se do toho nepustil.

Vyhlídky škarohlídů se nenaplnily. V praxi jsem si ověřil heslo, které autoři knihy razí hned v úvodu: reálný svět neexistuje, je to jen výmluva. (S. 25)

Za těch pár let, co se u nás tyto „projekty“ dělají, se samozřejmě z původní podoby hodně změnily, ale jejich myšlenka zůstává stejná. Samostatnost – zodpovědnost – spolupráce jsou hodnoty, které razí daltonský plán – a které se snažíme u nás ve škole naplňovat. Autoři knihy měli pravdu. Zaměřte se na něco, co se nemění (s. 89) – a uvidíte, že vaše nápady nevyhynou. Množství hospitací kolegů z Čech i Slovenska, kteří na naši školu přichází, mi (i jim) tak nějak dává za pravdu.

Mýtus 4. Učitelé chtějí „kuchařky“

Tohle by mohl být závěr z neformálního setkání několika lektorů, kdy jsme se bavili o tom, po čem účastníci našich školení touží.

I na svých školeních na to narážím. Učitelé často chtějí něco, co by mohli vzít, nakopírovat a v praxi použít. Snad i proto jsou materiály na portálu RVP tak populární.

Předchozí odstavec možná naznačuje, že s tvrzením o kuchařce úplně souhlasím. Není to úplně pravda. Jsou učitelé, které nebaví používat materiály někoho jiného. A naštěstí jich není málo. Popravdě, řekl bych, že jich je většina.

Pravda, otázku „Můžu si toto okopírovat/dostat mailem)?“ jsem slyšel na svých školeních snad stokrát.
„Proč ne?“ odpovídám. „Stejně se vám to nebude hodit. Je to vyrobené na míru mým žákům.“
„To já vím, já to chci jen pro inspiraci, abych věděl/a, jak to udělat ve svém předmětu.“

Přesně o tomto je dnešní doba. Cestu si musí vyšlapat každý sám, to za nás, učitele, nikdo neudělá.

Nápad či podnět nezrealizuje sám. Musí se do něj někdo pustit. A proto najměte samostatné manažery, kteří si sami pro sebe… stanoví pravidla, rozdělí úkoly, rozhodnou, co je potřeba. Hledejte lidi, kteří jsou schopni budovat od nuly... (s. 231)

Jistě, na školách toto do jisté míry začíná fungovat. (Jinak by se školní vzdělávací programy nevytvořily, jako koordinátor o tom něco málo vím.)

Jenže pokud se máme vydat na cestu reformace (či přebudování) školství, nemůžou v tom školy zůstat samy. Potřebují dostatek nástrojů a podpory, které jim ve vyšlapávání cesty pomohou.

A tak by se nejen na školách, ale i v úřadech a dalších institucích, které školství podporují, měl objevovat typ zaměstnanců, o kterém mluví autoři knihy v oddíle o zaměstnancích.

A proto se tak trochu obracím směrem nahoru… Hledejte takové zaměstnance, kteří ví, co je školská praxe, protože tuto práci někdy vyzkoušeli a pochopili její podstatu. (s. 213, paraf.) Zaměstnanců, kteří se nebojí konfrontovat zaběhaný systém. Zaměstnanců, u kterých nerozhodují roky nepotřebné praxe (s. 224). Zaměstnanců, kteří umějí komunikovat. Kteří se dokáží vcítit do druhých. Kteří vědí, co vynechat. (s. 233). Kteří nebudou přicházet s mrtvými dokumenty, ale s něčím reálným. (s. 109)
A proč si dát tolik práce? Pokud je totiž najdete, uvolní se zbytku týmu ruce – a všichni mohou více pracovat a méně řídit. (S. 231)

Školství i celý „management“ se musí změnit. Tak proč se neinspirovat u firmy, která se dokáže řídit bez složitého aparátu dozorčích rad či složité struktury managementu? Jinak se totiž obsah i podtitulu knihy Průvodce podnikatelským minimalismem vysvětlit nedá.

Doufám, že vám těch několik nápadů a citátů z knihy naznačilo, že pohled autorů na vedení malých (či větších) podniků není vůbec vzdálený od praxe.

Aha, vidíte. Celou dobu tady mluvím a mluvím, a zapomněl jsem říct, jak že se kniha vlastně jmenuje. Úvodní část o restartování počítačů po instalacích nezazněla jen tak pro nic za nic.

Pokud budete o vánočních prázdninách číst nějakou knihu, zařiďte to tak, aby to byl právě RESTART. Ten si totiž po třech letech a prvním pololetí reformy [update: po velké revizi RVP a na blížícím se začátku dalšího školního roku]  všichni zasloužíme.

FRIED, J., HANSSON, D.H. Restart. (2010) Brno: Jan Melvil Publishing. ISBN 978-80-87270-04-2

Dlouhodobé daltonské úkoly aneb Jedna z variant daltonu na Husovce

(ukázka z připravovaného e-booku Dalton for Newbies)
Dlouhodobé daltonské úkoly, které používáme na mé škole, jsou na „daltonském" poli malilinkatou „specialitkou”. V době, kdy jsme systém vyvíjeli (2003-2005), jsme byli v Česku jedinou školou, která tuto formu práce používá. Dnes to již neplatí, neboť tento systém zaujal další nejen české, ale i slovenské a dokonce i holandské učitele na jiných školách a přebírají jej.
 
Dlouhodobé úkoly totiž pomáhají vyřešit dilemata s rozvrhem, neboť se týkají jednoho předmětu (nebo předmětů konkrétního učitele). Tento úkol nezpracovávají žáci v hodinách uspořádaných do bloku během jednoho dne, nýbrž během několika běžných, regulérních hodin, např. češtiny.
 
V praxi to znamená, že se žáci učí podle normálního rozvrhu a „inovující” učitel, hm, nezavazí ostatním. Postihne ovšem, jak se můžete sami přesvědčit, různé oblasti.
 

Co tvoří dlouhodobý daltonský úkol?

 
Dlouhodobý daltonský úkol (zadaný nejčastěji pomocí pracovního listu) se skládá ze tří základních částí: z Povinné části, Volitelných úkolů a Extra-úkolů.
 

• Do povinné části zařazuji učivo, které považuji za základní a je nutné pro zvládnutí daného tématu. Zásada zní: povinné úkoly musí zvládnout každý žák ve skupině, tedy i ten nejslabší. Tečka.

 

• Volitelné úkoly potom pomáhají snadněji diferencovat mezi jednotlivými žáky. Žáci je začínají zpracovávat až poté, kdy mají hotové všechny povinné úkoly.

Vedle klasických úkolů s obtížnějším učivem se mezi volitelnými úkoly mohou objevit například i aktivity, které, viděno „tradičníma očima", s daným předmětem příliš nesouvisí a které umožní učiteli právě onu tolik kýženou deferenciaci. Jaké aktivity do úkolu zařazuji?

• Nakreslit ilustraci nebo komiks jako reflexi literárního textu v českém jazyce (hodnocení v češtině výrazně ovlivní také „kvalita obrazu” — estetika není moje silná stránka, pomáhá mi kolegyně z výtvarné výchovy).
• Nakreslit komiks, v němž jednající postavy nějakým způsobem využijí probírané učivo (nejčastěji používám v angličtině).
• Vytvořit počítačovou prezentace shrnující v úkolu probírané učivo (stále v hodině češtiny, jak jinak).
• Vytvoření „dramatického” výstupu na probírané téma (tento typ úkolu nejčastěji používám v anglickém jazyce, kdy žáci pomocí krátkých scének procvičují cílové učivo jako jsou fráze nebo slovní zásoba).
• Napsat úvahu či jiný text vztahující se k tématu úkolu.
• Vytvořit referát vztahující se k tématu úkolu. Probírá-li se např. pověst Dominikánské věže, proč nenechat žáka, aby mohl ve volitelném úkolu zpracovat stručný referát o historii hradu Templštejn a nepřidat také stručnou historii templářského řádu?
• Vytvořit plakát nebo myšlenkovou mapu shrnující probírané pojmy (nebo slovní zásobu a frazeologii).
• A další.

 

• „Extra-úkoly" (pro zjednodušení někdy také zahrnuté mezi volitelnými úkoly) potom pomáhají žákům relaxovat, případně přináší nové odborné, velmi podrobné informace.

Na nižším stupni se v této části úkolu objeví různé didaktické (či méně didaktické hry) jako scrabble, procvičování probraného učiva atraktivní formou pomocí různých počítačových programů či jen relaxační aktivity jako vybarvení plakátu (který se ovšem nějak vztahuje k tématu úkolu).

 
Rozsah jednotlivých pracovních listů a úkolů závisí na učiteli. Nejčastěji se objevují úkoly, které počítají s cca 3-5 vyučovacími hodinami v daném předmětu. Díky rozsahu úkolu se tak vedle dovednosti samostatně pracovat či spolupracovat na úkolech, studovat a vyhledávat informace, se také žáci učí základní kroky, jak si plánovat práci a následně zhodnotit jak výsledek své práce, tak i proces, kdy úkol zpracovávali.
 
K plánování práce a záznamům, které na první pohled (nebudeme si nic nalhávat, také na tisící první) vypadají jako administrativně dost náročné, jsme na škole vytvořili tzv. Úkolové listy a Daltonské záznamníky. Práce s nimi se ovšem ukázala jako velmi náročná, a proto je nahradily jiné pomůcky pro organizaci. O těch snad někdy příště.
 

Jak vypadá práce na dlouhodobém úkolu v hodinách?

 
V první hodině práce na úkolu proběhne tzv. instruktážní hodina, kdy přijde učitel do výuky vybaven hromadou papírů. Představí úkol, vysvětlí žákům jejich činnost, projde jednotlivé úkoly, zadá termíny (data zadání, odevzdání, data testů) a případně pomůže žákům rozvrhnout si práci. Nezapomene na dostatek času na dotazy.
 
Hodiny práce na úkolu nemusí vypadat pořád stejně, že žáci „jen” samostatně pracují. V průběhu některé z hodin se může objevit třeba klasický výklad, jehož obsah si žáci zaznamenají buď přímo do pracovních listů, nebo do normálních sešitů.
 
Poslední hodina potom slouží k opravě úkolu, objasnění nepřesností a přípravě na test.
 
Ověřování získaných znalostí je samozřejmě nezbytné a probíhá různými formami. Buď žáci píší z daného učiva test (v mém případě většinou sérii testů, jejichž počet ovlivní dosažené výsledky v jednotlivých testech), nebo se znalost ověřuje ústně. Učitel má totiž poměrně dost času zkoušet v době, kdy žáci samostatně pracují na další daltonském úkolu. Získaný čas na zkoušení je taková investice s výhodou.
 
Z tohoto stručného popisu mi vyplývá jedna z obrovských výhod dlouhodobých úkolů. Vytvoří-li učitel delší úkol na komplexnější téma, není pro něho problém naplánovat si do samostatné práce žáků například výkladovou pasáž. Stejně tak je o něco snadnější práce s žáky, kteří mají výukové potíže — učitel nechá žáky zvolit si, zda budou chtít pracovat samostatně, anebo raději chvíli pracují s učitelem (např. formou výkladu problematických pasáží).
 
Největší výhodu ovšem vidím v jednom. Pracují-li žáci samostatně (nebo ve skupinkách) bez učitelova vedení a narazí-li na problém, učitel vysvětluje konkrétní nejasnost konkrétnímu jednici. Tím odpadají klasické kázeňské problémy „teď můžu otravovat, protože to, co učitel vysvětluje, už dávno znám”.
 

A v praxi?

Ukázka daltonského úkolu pro 6. ročník Dominikánské věže . (Tabulku s bodováním úkolů jsem odstranil. Proč taky mást, že? Systému bodů se budu věnuji v samostatné kapitole.)

A dotaz ke čtenářům:

V jakém formátu byste chtěli e-book ke stažení? Nabízí se .epub, .mobi a samozřejmě klasické .pdf. Ozvěte se prosím v komentářích.

Zaostřeno na: Zpracování

Image courtesy: andercismo

Sesbírali jste všechny své závazky, všechny podněty, všechny záležitosti, které nějak zaujaly vaši pozornost. Všechno čeká ve vašich inboxech. 

Pokud sbíráte drtivou většinu podnětů za pochodu a nevěnujete jim pozornost (věda, že jsou zaznamenány a že se k nim dostanete později), mnoho záležitostí tvoří neurčité, mlhavé a na první pohled ne zcela jasné informace. Zpracování vás posune dál.
 
Rozdělovat postup na „sbírání” a „zpracování” se může zdát jako zbytečná komplikace. Jenže zbytečné to rozhodně není.

Ač na první pohled zbytečná komplikace, ve skutečnosti staví „sbírání” a „zpracování” na odlišných principech.
 
Zatímco u sbírání si člověk uvědomí, že se něco děje, u zpracování si k dané „situaci” vytvoří vztah - a začlení ji do svého života.
 
Stručně řečeno: soustředíte se na to, co během dne přitáhlo vaši pozornost, a rozhodnete, jaký význam pro vás má konkrétní zaznamenaná záležitost.
 
Poznámka na okraj:
V knize Mít vše hotovo používá David Allen pro tuto část procesu označení „zpracování”.
 
Ve své další knize Aby vše klapalo potom pracuje s termínem „objasňování”. Jedná se o stejný okamžik managementu pracovního procesu. Během něj si objasníte, jak daná sebraná záležitost zapadá do vašeho života.

 

Jak postupovat při zpracování schránky?

 

Co to je?

 
Při sbírání většinou nedostanete jasnou informaci, která řekne: „Jsem tohle a toto, musí se se mnou udělat tohle, budeš mě potřebovat tehdy a v takovéto situaci, a takhle zapadám do tvého života, do tvé aktuální situace a do tvých krátko- a dlouhodobých plánů. Tak se rozhodni, necháš si mě?”
 
V drtivé většině případů musíte všechny souvislosti zaznamenané záležitosti odhalit sami. A právě odpověď na otázku Co přesně tato záležitost je? (a pár dalších) souvislostí odhalí.
 
Je to informace? Úkol k řešení? Něco, co byste někdy chtěli udělat? Konkrétně ji pojmenujte. A definice vás navede k dalšímu postupu.

 

Jste ten správný člověk, který se má záležitostí zabývat?^[1]

 

Nejste?

 
Delegujte ji. Pokud se jen jedná o nějakou informaci, položka pro vás končí.
 
A v případě, že s touto záležitostí musí dotyčný něco dělat, poznačte si na seznam @Čekám na... osobu, jakou přesně práci jste předali a datum, kdy jste ji předali. Během týdenních zhodnocení (neboli „weekly review) se k delegované položce vrátíte a případně si jako připomínku vytvoříte další krok třeba Zavolat XY, abyste zjistili, jak se řešení posunuje kupředu.

 

Jste ten správný člověk?

 
Potom následuje další otázka:

Je záležitost realizovatelná? Musím s tím něco udělat?

 
V originálu používá Allen nepřeložitelný management-speak „actionable”, tedy vyžaduje-li záležitost nějakou činnost, akci, kterou ji zrealizujete. Pro přesnost, v pojmu „actionable“ se současně s tím schovává také význam „umožňují-li to okolní podmínky“, mezi které mimo jiné spadají také vaše aktuální i dlouhodobé cíle, vize, hodnoty a další. Hezký novotvar, že?
 
Mohl bych zajít hodně do podrobností a uvádět jako David Allen příklady. Nebudu, přečtěte si knihu Mít vše hotovo, str. 127n a . Místo toho jen nabídnu stručné shrnutí v podobě jednoduchých otázek, které používám já.
 
Jaký je další krok? Pojmenujte, co přesně (fyzicky) uděláte.

Bude řešení trvat do 2 minut? Udělejte ho.

Musí se činnost provést v nějaký konkrétní den či čas? Zapište si ji do kalendáře.

Vztahuje se záležitost k nějakému vašemu konkrétnímu projektu? Dejte ji do složky/připište na projektový plán/do podkladů k projektu.

Je to něco, čemu byste se mohli někdy v budoucnosti chtít věnovat? Zapište ji na seznam „Někdy/Možná”.

Vyžaduje řešení více po sobě jdoucích kroků? Potom je to v přísně Allenovském duchu „projekt“, tedy záležitost, jejíž dokončení vyžaduje provedení více kroků. Pojmenujte nejbližší z kroků a na seznam @Projekty si zapište, jakou přesně „dlouhodobější vícekrokovou” činnost děláte. A jednotlivé kroky neboli činnosti zapište na další místo, seznam dalších kroků (třeba roztříděných do kontextů, tedy míst, nástrojů nebo lidí, které k provedení kroku potřebujete).
 
U posledních dvou položek se na chvíli zastavím.
 
Jako výtka na adresu GTD často zní, že člověka nutí dělat velkou spoustu věcí. Dojem je to oprávněný.

Na rovině „operativní“, tedy na rovině konkrétních aktivit, úkolů, e-mailů apod., totiž nabízí velmi jednoduchý postup třídění a uspořádání od podnětu ke konkrétní činnosti, až člověk najednou získá pocit, že toho zvládne opravdu hodně. Výsledkem je, že se při rozhodování o „realizovatelnosti“ nápadu často neřídí svými prioritami (pokud se kdy nad nimi vůbec začne zamýšlet) a dělá všechno.
 
Omyl. Pokud budete řídit svůj proces pomocí GTD (nebo podobě orientovaného systému řízení), priority musíte mít naprosto jasně vytyčené.
 
GTD vám vaše priority nenadiktuje. Ty si musí stanovit každý člověk sám.
 
GTD nabízí návod v podobně systému po sobě jdoucích kroků, které vás přivedou od nápadu až k jeho konkrétní realizaci. V případě priorit potom pomocí analogie „letových hladin“ velmi vágně vymezuje témata, která by si měl člověk ujasnit předtím, než se rozhodne, jakou činnost by chtěl, chce nebo musí dělat.
 
GTD vám pomůže koupit auto. Pomůže vám najít cestu třeba k založení firmy. A když se budete hodně snažit, jednotlivé kroky vám pomůžou sestavit doma, já nevím, třeba atomovou bombu. Na to, že je to blbost, ovšem musíte přijít sami.
 
Jak se rozhodnout, do kterého projektu se pustit? Jak zjistit, zda má tento projekt vůbec cenu dělat? Jak určit, že se do něj máte pustit zrovna teď?
 
Neexistuje jednoduchá odpověď. Navíc ji ani kniha Mít vše hotovo, ani Aby vše klapalo nepomáhají nalézt. Spíš obě jen naznačují. Trochu více se Allen prioritám věnuje v knize Ready For Anything (kap. 46 – 50) a o ještě drobek více ve svém semináři GTD Fast (GTD Live jsem neslyšel, takže nemůžu sloužit.)

Pro všechny texty ale platí: zatímco v oblasti každodenní agendy nabízí GTD jasný a promyšlený, a především funkční postup, v oblasti stanovení priorit očekávání bohužel nesplní. Návod na stanovení priorit zůstává hodně povšechný. Ale zpátky ke zpracování.
 
Jestliže jste se již před „zpracováním” (a ještě lépe dlouho, dlouho před tím) nerozhodli, čemu se chcete věnovat ve svém soukromém a pracovním světě v této době (jinými slovy, nemáte stanovené priority), bude se vám rozhodovat nelehce.
 
Bez vytyčeného plánu totiž bude většina nápadů lákat a jeden přes druhého volat: „Udělej mě!” „Ne, mě.” „Mě, já jsem nejhezčí.” „A já nejzářivější!”
 
Než se necháte nalákat a spadnete do pasti nekonečných, „špatných, nevhodně načasovaných nebo úplně zbytečných” projektů, zkuste si třeba položit několik následujících otázek. Nejsou univerzální, leč mým potřebám i podmínkám naprosto vyhovují.
 

1. Co mi realizace tohoto nápadu pomůže vyřešit? Kam mě posune?
2. Co přesně budu potřebovat, abych nápad zrealizoval?
3. Jak tento projekt ovlivní další již řešené projekty?
4. Mám dostatek času/peněz/znalostí/dovedností atd., abych se do toho mohl teď pustit?
5. Pokud znalosti/dovednosti/finance nemám, je tento nápad natolik zajímavý, že bych jej měl nechat dozrát na seznamu @Někdy/Možná?
6. Mám dostatek energie/motivace/chuti, abych se pustil do práce?

 
(O další možnosti, jak se rozhodnout o nápadu (nebo projektu) k realizaci, bude některý z příštích článků.)

 

Několik tipů pro efektivní zpracování inboxů

 

Vyhraďte si čas na zpracování

 
Než se vám návyk zpracovat celý obsah schránky dostane pod kůži, zkuste trochu ošidit svoji nechuť pustit se do práce.
 
Vyhraďte si na zpracování čas v kalendáři - a zacházejte s blokem jako s každou jinou schůzkou. Uvidíte, časem se jednotlivé kroky zautomatizují a žádné tvrdé postupy „jak-se-sakra-donutit” nebudou potřeba.

 

Kdy si čas vyhradit?

 
Záleží jen na povaze vaší práce. Jedni se neobejdou bez neustálé kontroly e-mailů, jiným je e-mail klidně den dva ukradený. Ať patříte do první skupiny, druhé skupiny nebo někam mezi, troufnu si tvrdit, že minimálně 2 hodiny se bez e-mailu obejdete.
 
Navíc nepovažuji za ideální nastartovat den tím, že si zkontroluji, co do schránek zaválo během večera a noci.
 
Každému vyhovuje něco jiného. Pro mě je ideální začít den smysluplnou - a tedy předem definovanou - prací. A teprve až potom v klidu zkontrolovat, co na mě kde vybafne, protože mám vytvořený fungující systém^[2].
 
Vyžaduje-li to vaše práce, vyhraďte si na zpracování časy dva. Jeden během dopoledne, druhý odpoledne (nebo večer, podle toho, zda máte z domu přístup do svého firemního účtu).
 
Až při odpolední/večerní kontrole se pusťte nejen do e-mailů z odpoledne, ale i do dalších papírů a poznámek, které jste během dne nasbírali.
 
A nezapomeňte - inbox není jen e-mailová schránka. Máte minimálně dvě - ještě tu klasickou, poštovní. A vedle nich „x” dalších.

 

Snižte počet schránek na minimum

 
Čím komplikovanější systém budete používat, tím hůř jej budete dlouhodobě udržovat. A než se zpracování stane rutinou, klidně si udělejte jednoduchý kontrolní seznam míst a oblastí, které musíte zpracovat.

 

Rozhodujte se rychle

 
Cílem zpracování není úkol udělat. Cílem je rozhodnout, o co se jedná a jak to zapadá do vašeho života. Proto se rozhodujte rychle.
 
Allen uvádí, že zpracování jedné položky vám vezme zhruba 30 vteřin v průměru. Stačí prý jen vynásobit počet položek ve schránce a získáte hrubý odhad, jak dlouho vám zpracování bude trvat.
 
Nevím, kde k tomuto číslu přišel. Za sebe nedokážu tento čas vůbec stanovit. Někdy mi zpracování trvá pár minut, jindy - když se třeba objeví lákavé nápady na ještě lákavější projekty - se mořím déle. A mnohdy některé položky skončí s úkolem „Promyslet a rozhodnout projekt xyz“ na seznamu dalších kroků.

 

Zpracujte schránky jednou za den

 
Nebo jednou za týden. Není dané univerzální pravidlo, mně ovšem vyhovuje nechat schránky plnit maximálně dva dny.
 
Nedokážu si představit, že bych inboxy (tedy většinu z nich) denně nebo alespoň jednou neprošel. Protože je víceméně důsledně používám, končí v nich mnoho zadání zcela zásadní práce na další den nebo na aktuální týden.

 

Procházejte položky jednotlivě

 
V drtivé většině případů bude každá položka samostatným úkolem, eventuálním projektem nebo informací.
 
A samozřejmě narazíte na výjimky, třeba sérii článků jako skupinu podkladů k jednomu projektu. V Evernote v tomto případě využívám možnosti označit více položek jedním či více tagy najednou.

 

Postupujte odshora dolů

 
Nebo odzdola nahoru. To je úplně jedno. Jen si dejte pozor na to, abyste se u každé položky rozhodli - a nevraceli ji zpátky do inboxu. Nebo své rozhodnutí přeskočením oddalovali. Jak už zaznělo výše, místo toho si raději na seznam svých dalších kroků připište „úkol” Rozhodnout se o...

 

Vyprázdněte stránku až do dna

 
Byť Allen ve svých knihách doporučuje celou schránku vyprázdnit, ve svém semináři GTD Fast mluví o tom, že při velkém vytížení často používá tzv. „emergency scanning”. Tedy že projde obsahem schránky a vybere jen ty položky, které jsou aktuální. A úplnému vyprázdnění se věnuje, až když má dostatek času.
 
Osobně považuji tento přístup za nešťastný. Minimálně v mém případě by totiž obsah schránky v podobném režimu nebezpečně narůstal.
 
A to raději ani nemyslím na to, jak by to dopadlo u lidí, kteří s GTD začínají a kteří si „návyk” dělat jednotlivé kroky GTD procesu teprve vytvářejí. Za jak dlouho se „schránka” stane spíš přítěží než pomocníkem?

 

Vstupní schránky je potřeba vyprazdňovat pravidelně.

 
Když to neuděláte, nevytvoříte si konkrétní úkoly (tedy projekty a „další kroky”).
 
Místo, abyste „dělali” úkoly z jednoho konkrétního seznamu, budete zuřivě skákat mezi schránkami a hledat, co máte udělat nejdříve.
 
A místo toho, abyste se zodpovědně rozhodovali na základě svých cílů a priorit, budete dělat úkoly prostě proto, že vám je někdo zadá nebo že vás právě napadnou.
 
Proč ne, někomu to možná bude vyhovovat. Jen si musíte dát pozor. Budete-li totiž schránky poctivě používat, budou pořád plné.
 
Takže bude pořád co dělat. Otázkou ovšem zůstává, jestli nakonec budete dělat to, co bude v danou chvíli ta nejlepší možná činnost, a to jak z hlediska kontextu, v němž se nacházíte, času, který máte k dispozici, energie a vašich priorit vycházejících z dlouhodobějšího „plánu”.
 

---

Díky R. Chudému  za podnětné komentáře k textu.

GTD je registrovanou obchodní známkou společnost David Allen Company. Použitá literatura:
1. Allen, David. Mít vše hotovo. Brno : Jan Melvil Publishing, 2008. 978-80-903912-8-4.
2. Allen, D. Aby vše klapalo. Brno : Jan Melvil Publishing, s.r.o., 2009. ISBN 978-80-87270-00-4.
3. Allen, D. GTD Fast. [CD]: Nightingale - Conant, 2001.

---

^[1] Znalci postupů, díla a myšlenek Davida Allena se zcela jistě trochu zarazili. Teď přece následuje rozhodování, jestli se dá se záležitostí něco dělat, a rozhodnutí, jestli vyžaduje nějakou vaši další činnost.
 
Hořká zkušenost se zavalením úkoly mě v této oblasti dostatečně vyškolila. Jsou prostě věci, které vám nepřísluší dělat. Předejte je těm, kterých se týkají - a kteří jsou na jejich řešení dostatečně vybavení ať již zkušenostmi, nebo povahou. Uvidíte, najednou budete mít více prostoru věnovat se věcem, které vyhodnotíte jako důležité především pro sebe.
 
Zde ovšem můžete narazit na malý problém. Co když nejde tato záležitost jednoduše předat, jako když třeba předáte e-mail s nějakými informacemi? Co když musíte záležitost popsat, stanovit pravidla a podmínky, za kterých chcete, aby ji dotyčný zrealizoval?
 
Potom se načas stáváte tím „správným“ člověkem – a záležitost zůstává na vaší straně hřiště.
 
^[2] Patřím k lidem, kterým se to snadno mluví. Jsem skřivan a nedělá mi problémy vstát někdy kolem páté, pustit počítač a hodinku či dvě (podle toho, co je za den) pracovat. Nebo si jít zaběhat. A teprve potom, až mám „něco” za sebou, zkontrolovat e-mail a pustit se do úkolů, které mi v něm eventuálně přistály.

Jak efektivně studovat z textu aneb metoda 5P

Obrázek MS Office. Použito se svolením

společnosti Microsoft.

Na řadu opět přichází jeden ze starších, mírně upravených článků, tentokráte na téma efektivního studování textu.

SQ3R (Robinson, 1961) je metoda, která patří mezi aktivní metody zpracování především odborného (nebo populárně naučného) textu. Převod od zapamatovatelnější zkratky 5P má na svědomí myslím Společnost přátel kritického myšlení, za což jim patří mnohé díky. Zkratku SQ3R by si totiž minimálně moji žáci zapamatovali jen těžko.

V čem metoda spočívá?

Při studiu pomocí této metody procházíte postupně, jak jinak, pět kroků. Následující text mluví o tom, jak tuto metodu aplikovat na jednu kapitolu z knihy, ale může být použita prakticky kdykoliv a na jakémkoliv textu. A jakkoli dlouhém.

Prohlédněte si text

Fáze označená jako Výzkum (Survey) trvá asi 1-2 minuty.

Než se začtete, projděte si celou kapitolu. Pročtěte si nadpisy v kapitole – hlavní i podnadpisy. Projděte si tučně vytištěný text. Prohlédněte si obrázky a titulky pod obrázky. Projděte si první a poslední odstavec kapitoly a shrnutí.

Prohlédněte si úvodní odstavce a odstavce se závěrem, použitou literaturu apod. V této fázi se snažte nezačíst se do textu. Místo toho se pokuste identifikovat 3 až 6 základních bodů, které tato kapitola vysvětluje.

Ptejte se

Fáze otázek (Questions) by měla trvat - podle délky kapitoly - přibližně 2 minuty.

Změňte název kapitoly, jednotlivé nadpisy a podnadpisy na otázky. A ptejte se sami sebe, o čem je tato kapitola. Na jakou otázku hledá kapitola odpověď? Nebo Kterou otázku/úkol vám tato kapitola pomůže vyřešit? Opakujte tento proces pro každý oddíl kapitoly.

Pokud jste od svého učitele dostali seznam otázek, které máte nastudovat, projděte jej.

Poznámka na okraj: Zde nejčastěji narazíte u ryze odborných textů (jako jsou např. vysokoškolská skripta), která využívají „ryze” odborného jazyka - a nepojmenovávají kapitoly. K vytvoření otázek využijte například tučně zvýrazněný text či jednotlivé podnadpisy.

Přečtěte

Konečně přichází fáze čtení (Read).

Čtěte pomalu jednotlivé části textu a pokuste se najít odpověď na otázky, kterou jste vytvořili z nadpisů a podnadpisů. Hledejte také odpovědi na zadané studijní otázky.

V tuto chvíli se „dopouštíte” takzvaného aktivního čtení, které vyžaduje velkou dávku soustředění, takže si najděte místo, kde Vás nebude nikdo a nic rušit. I když máte seznam témat, kterým se máte věnovat, zatrhujte si i další informace, pište do okrajů knihy (nebo na lepíky) poznámky k textu a další otázky (a odpovědi), které vás při čtení napadají.

Zvýrazněné části čtěte klidně dvakrát po sobě. Jestliže narazíte na obtížnou, méně srozumitelnou část, nespěchejte. Čtěte pomalu, pokud vám nebude něco jasného, klidně se k již k přečteným částem vracejte. A po celou dobu si dělejte poznámky. Po přečtení nezapomeňte zodpovědět otázky na konci kapitoly.

Převykládejte

Po přečtení knihu zavřete a pokuste se převykládat (Recite) a sepsat (wRite) klíčovou frázi, kdy shrnete obsah a obsah a základní body přečtené části a která současně zodpoví položenou otázku, o čem tato kapitola je.

Při přeříkávání pomáhá mluvit nahlas (není potřeba se cítit trapně, protože vás nikdo neruší/neslyší/neposlouchá).

Jestliže vám jde převyprávění/sepsání ztuha, využijte své poznámky. Nejdůležitější je, abyste mluvili vlastními slovy a nepapouškovali to, co je napsané v knize. Pamatujte, svá vlastní slova, hierarchie a struktury (např. vizuální poznámky nebo myšlenkové mapy), které si sami vytvoříte, si budete pamatovat lépe než cokoli převzatého.

Připomeňte si

(Bohužel autor textu zapomněl, jak byla tato část do češtiny přeložena, takže musíte vzít zavděk autorskou invencí.)

Poslední fází metody SQ3R je fáze shrnutí (Review), která trvá podle délky kapitoly (a kvality předchozího studia) do 5 minut.

Až projdete předcházející kroky (od otázek přes čtení až po převykládání a vypsání) pro každou část kapitoly, budete mít vlastní seznam klíčových vět, které vám poskytnou dostatek materiálů pro shrnutí kapitoly a hlavních informací vlastními slovy. Po dočtení kapitoly zakryjte své poznámky a zjistěte, zda si jednotlivé informace pamatujete.

Pokud si nebudete moci na něco vzpomenout, vezměte si své výpisky a převeďte problematické poznámky na otázky. V nejhorším případě se budete muset vrátit ke knize a část kapitoly si přečíst znovu. Nezapomeňte, pokud se nejedná o přesné definice (kterých zas tak moc nebude), mluvte především vlastními slovy.

Vzhůru do praxe

Existuje-li lepší způsob, jak zařídit, aby se vám postup dostal pod kůži, než používání v praxi, zatím jsem na něj nepřišel. Nuž, vzhůru do toho.

Povzdechnutí na závěr

V drtivě většině případů nás ve škole nic podobného nenaučili. Pokud si dobře vzpomínám, ani na slavné pedagogické fakultě jsme v didaktice ve slohu v tématu - výtah, výpisky a poznámky nic podobně rozumného neprobírali. Jako že tohle mají lidi umět asi sami od sebe, nebo co. A že se to budoucí učitelé jako nemusí naučit učit. A proto ve skrytu duše doufám, že většině učitelů českého jazyka - kterým drtivá většina učitelského sboru klade za úkol naučit žáky studovat - je tento (nebo obdobný) postup známý a že jej čile své svěřence vyučují. A to nejpozději v 7., či ještě lépe v 6. ročníku.

Použitý zdroj: Orlando, V. P. (1980). Training students to use a modified version of SQ3R: An instructional strategy. Reading World, 20, 65-70.

Šest znaků „zapamatovatelného" sdělení

Image courtesy Ken Wilson

Jak zařídit, aby si publikum vaši prezentaci zapamatovalo? Jak zařídit, aby si jim informace z přednášky uložily do paměti na co nejdelší dobu?
 
Existuje několik jednoduchých principů.

Stačí, když se jimi budete při přípravě přednášky řídit – vaše sdělení se uloží posluchačům do paměti natrvalo.

Jak dostat do prezentace příběh (Část 1)

Image courtesy Daniel Dionne

„Kdo z vás učíte ICT? Raz, dva, tři... No, je vás tu dost, takže asi budete vědět, o čem budu mluvit. Taky za vámi děcka chodí, když se jim něco pokazí na počítači? Za mnou taky tuhle jeden přišel a povídá, „Pane učiteli, mně nejde do desky zasunout RAMka..."

Nic nepřiblíží posluchačům myšlenky v prezentaci lépe než nějaká dobrá historka. Lidé se rádi odpoutají od faktů, které před ně klademe. Rádi se nechají vtáhnout do děje. Podívají se na situaci a představí si v ní někoho známého. Nebo sebe sama. Zhodnotí ji a tím vlastně zaujmou stanovisko. Zapojí tak do vnímání nejen pozornost, ale i své emoce.
 
A přesně tohle dobré příběhy umí. Pobaví nás. Rozpláčou nás. A ty opravdu, opravdu dobré, ty nás i něco naučí.