Co mě 3000+ km v nohách naučily o běhání

 
3000 km v nohách. Teda dnes už o nějakých 300 km více. Za nějakých 15 měsíců. Na první (a taky druhý, třetí a možná i čtvrtý) pohled jen těžko uvěřitelné číslo. To musí být pořádný magor, jen co je pravda, bleskne nejednomu z laskavých čtenářů hlavou. Je, nebudu raději odporovat. Moc dobře si uvědomuji, že nechybělo málo a těch kilometrů bylo mnohem, mnohem víc.
 
A jak jsem se k takovému číslu vlastně dohrabal? Co mi pomohlo?
 
DISCLAIMER v úvodu: Běhám pomalu. A jsem absolutní laik. Pokud chcete běhat rychle, určitě mě nepovažujte za nějakého „odborníka“ na běhání a vydejte se na jiné stránky.

 

Vytvořit si pravidelný režim

 
Chce se mi jít dneska běhat? Nebo se mi nechce?
 
Neznám největší překážku ke sportování než váhavou nerozhodnost. Prokrastinovat (odkládat, váhat, prostě se flákat) nemusíte jen u práce.
 
Pravidelný režim u běhání oceníte tím víc, čím víc času si na běhání musíte vyhradit. (Ano, nepatřím k těm, kdo čas hledají. Hořká zkušenost mě naučila, že si čas musím - sám a aktivně - udělat.)
 
Člověk se rozhodne a vyběhne. První výběh, pár kilometrů v nohách - a obrovské nadšení. Dokázal jsem se dokopat! Druhý výběh, dalších pár kilometrů v nohách, další nadšení. Třetí výběh, čtvrtý, pátý - a bác. Udeří únava, nohy se nechtějí zvedat, (pokud je člověk trochu při těle) paty bolí.
 
Závazek vytvořený pravidelným režimem časem trochu pomůže.
 
Tolik univerzální pravdy. Ono totiž u běhání (a vlastně u jakékoliv jiné, když už ne nedobrovolné, tak určitě ne úplně pohodlné) činnosti záleží na vůli. O to větší a příjemnější překvapení bylo, že jsem se na začátku, teda zhruba přes rok, donutil běhat dvakrát denně. I v zimě.
 

Hlavně nepřetrhnout řetěz

Kdysi dávno v již zmizelých článcích na mém starém blogu psal jsem o tom, jak se donutit k plnění úkolů.
 
I bylo jednou metodou velmi hezké pravidlo: sledovat, jak se kalendářem vlní řetěz kroužků za splněný počin. A ze všech sil se snažit, aby se řetěz nepřetrhl.
 
U běhání jsem na to šel podobně – oprášil (více jak rok) starou registraci na DailyMile a pustil se do díla. Místo řetízků sloužily mi jako ukazatel týdenní, měsíční (a roční) grafy naběhaných kilometrů. A pomáhaly také komentáře DM přátel, co si budu nalhávat.

 

Stanovit si trasu a limit

 
Co na řetízcích splněných úkolů, když člověk přesně neví, co ho čeká. Tvrdil-li jsem před chvílí, že jsem běhal 2x denně, nešidil jsem. Jen jsem zpočátku (rozuměj asi ¾ roku) běhal kratší trasy od 5 – 7 km.

A abych byl úplně přesný, zpočátku jsem běhal, ehm, asi kilometr, v následné chůzi jsem se snažil asi 2 min popadnout dech, potom jsem se rozběhl, další kilometr, potom další popadání dechu. A tak to šlo až do konce. Postupně jsem přešel na intervaly – 2 min běhu, 2 min chůze, ale vždy jen při běhu do kopce a až ve chvíli, kdy už to dál vážně nešlo.
 
Jako úplný laik začínajícím běžce můžu intervaly z vlastní zkušenosti doporučit. Ve chvíli, kdy člověk uběhne v pohodě 2 minuty, přidá 3. a zkrátí chůzi. Popravdě jsem nikdy nemusel začínat od úplné 0, tj. 1 min běh, 3 min chůze, neboť vůle zavelela a já prostě ty-zatracený-dvě-minuty-nějak-odfuněl. Doporučuji pořídit si nějaké laciné hodinky s timerem (neboli odpočítáváním času).
 
(Předávám zkušenosti staré asi 6 let, ale paměť mě nemýlí. Běhával jsem dříve, pravda, neboť jsem byl majitelem přebytečných asi 35 kg tuku a špeků, leč chuť běhat se mi po zhubnutí vytratila, i kila vrátily se, mrchy nevychované zase z5. Sice ne do 120, leč do 110 moc nezbývalo.)
 
Postupem času přešel jsem na běhy delší, i omezil jsem počet běhů za den na jeden, ale zato poněkud výživnější délky a trasy.
 
Nastavil jsem si týdenní limit – nejprve minimálně 40 km, a následně 50 km týdně.
 
Limit nahoru neomezený. (Věřili byste, že se dá za týden naběhat i 87 km? Že může úplná lemra během deseti dnů naběhat přes 120 km? Já bych před rokem určitě nevěřil.)
 
Limit směrem dolů téměř nezvratitelný. Limit, kterému se neodmlouvá. Limit, který ustoupí jen nemoci, totálnímu vyčerpání z práce anebo… [dle libosti doplňte svůj vlastní limit, leč použijte fantazie nebývalé, např. stav po mučení lebky zvaném budík.*]

* Pozn. na okraj. Abych dodržel limit dvou běhů denně a současně zvládl dojet (30 km) včas do práce, přetočil jsem alarm na poněkud rozpačitých 3:45 s tím, že jsem vyrážel z domu ve 4:15 – 4:30, respektive 4:45, abych se nejpozději o půl šesté (svěží, osprchovaný a více-či-méně při smyslech) mohl účastnit radosti zvané „ranní vypravování rodiny do práce a do školy.“

 

Zaběhnout si (pravidelně) motivační běh

Neexistují náročné běhy neřešitelné úkoly. Existují jen malé a velké výzvy.
 
Přesně tak jsem si skládal i týdenní plán. 5x běh normální, den odpočinku a jeden motivační výběh. Zpočátku 6.8 km. Následně 8.2. Potom 10.5. A pak najednou 13. A 15. A 17.
 
Vždy jednou za týden. V sobotu nebo neděli. První běh na 15 km si pamatuju dodnes. Doběhl jsem, nohy necítě padl jsem, asi půl hodiny ležel jsem, dech sotva popadal, endorfiny se zalykal.
 
A bum, minulý týden jsem si dal měsíční motivační půlmaraton. Již pátý za uplynulého půl roku v pořadí. A v sobotu jsem k němu neměl daleko. Jen se, potvora, kapánek setmělo. A po tmě se dlouhá, míň známá trasa blbě běží.

 

Pořídit si rozumné vybavení

 
Dokud jsem neběhal pravidelně (tj. téměř nikdy), ani by mě nenapadlo řešit, v čem vlastně běhám. Po nějakých 300 – 400 km před 6 lety, které jsem absolvoval ve starých zlínských botaskách, dostavilo se zmoudření a já si koupil normální běžecké boty.
 
Tehdy to byly myslím Adidas Response. Do dnešního dne jsem vyzkoušel tři další série Adidasu a nakonec zakotvil u  Adidas SuperNova.

Adidas Response mi vydržely asi 1300 km (kdy jsem zjistil, že se na mě z podrážky usmívá díra velikosti desetikoruny, zatímco já se divil, jakže je to možné, že mám botu pořád plnou písku a kamení a jiného marastu).

SuperNovy mají zatím na krku nějakých 1700 km a až na to, že jsou úplně celé jakési potrhané, tlumení na patách už dávno vzalo za své, ale jejich podrážka - drží. V polici už, už čeká nová, ještě lehčí SuperNová náhrada – leč s dobře vyšmajdanými vyšlápnutými botami se těžko loučí, to mi věřte.
 
Oblečení vůbec nepřeháním. Běhám v obyčejných tričkách a kraťasech za pár šupů. V zimě v obyčejných šusťákách a obyčejné, totálně promokavé větrovce.
 
Jen na dvou kusech oděvu jsem se rozšoupl: šátek Hannah s klimatexovým pásem uvnitř a (po letošní poněkud mrazivější zimě v lednu přibyla) fleecová lyžařská kukla (na teploty od -10°C). A přes ni žlutě zářící pracovní čepice z jakési umělotiny. Musím totiž urazit malý kousek po silnici. Být řidič a potkat ve tmě neviditelného běžce, asi bych se neudržel a hodně řval. Oprava: jsem řidič, neudržel jsem se a řval.
 
„A co ty další věci, co sis koupil, tati, co?“ čte mi přes rameno dcera. No dobře.
 
S delšími běhy (od 8 km) se objevila se žízeň. Běhat s lahví v ruce mě nějak nebavilo. Takže jsem pořídil běžecký pás. Po asi týdnu studování různých fór jsem zakotvil u Deuter Pulse One. Jednoduchý, se dvěma zapínatelnými kapsami na klíče, toaletní papír, tubu hroznového cukru bez příchuti. (Bez cukru bych některé odpolední výběhy jen těžko přežíval. Možná i proto, že v práci nemívám čas (a odolný žaludek) na (školní) oběd. Takže to zaplácnu nějakou buchtou či rohlíkem a finito.)
 
Večerní běhy si vynutily další investici: čelovku. (Pro upřesnění: běhám po lesních, polních a jiných necestách. Veřejné pouliční osvětlení mám na trase asi v délce necelého 1 km, jinak les, pole, žádné louky.)
 
Další týden na běžeckých fórech. Další investice: Black Diamond Spot. Ideální čelovka se dvěma použitelnými režimy – dvě LED diody na rovnější úseky, jedna hodně silná LED dioda do terénu. Čelovku napájí tři AAA akumulátory, takže je docela lehká a vydrží zhruba 14 dní dvě hodiny svícení denně. Světla vydávala pro moje potřeby  moji rychlost „tak akorát“. V poslední době jsem ale znechucen zjistil, že při (na mě) rychlejším běhu (cca 5:40/km) není zem úplně dobře osvětlená. Ale třeba to bude lepší.

Další nezbytnou součástkou celého běžeckého soukolí jsou světe div se brýle. Řízením osudu se v mém vlastnictví objevily dvoje. Jedny mám trvale s hnědými skly (na slunné dny), druhé s čirými skly (na noční běhy). Kdo někdy běžel s čelovkou, pochopí, proč jsou v noci potřeba brýle. Kdo nikdy s čelovkou neběžel, nechť si oči plexiskly zakryje. Jinak bude mít bulvy plné větví, prachu, hmyzu a jiné noční havěti.
 
No, a samozřejmě stařičký 4 GB mp3 přehrávač. Zažil zimu a mrazy, zažil vedra (15 km v pravé poledne v létě s teplotou cca 32°C ve stínu – tzv. velká výzva, „přece-nejseš-lama-to-dáš,-vo*e“), zažil pády (své i majitelovy) – a přesto stále funguje. Na jedno nabití sic vydrží už jen nějaké 3 hodiny, ale statečně se drží. Až nepůjde, dám jej na piedestal a budu jej uctívat, vždyť vydržel jako kůň.

 

Nebát se hledat… a klidně něco změnit

 
O běhání příliš nepřemýšlím. Prostě jsem se rozhodl obout boty a vyrazit. Proč taky dumat nad naprosto přirozeným pohybem, že?
 
Leč po nějaké době (přesněji předloni) dostavila se chuť zjistit, jak běh vidí jiní. I přečetl jsem vynikající knihu Christophera McDougalla Born to Run (česky vyšlo loni jako Zrozeni k běhu). I dočetl jsem se o našem naprosto nepřirozeném způsobu běhání s došlapem na patu, ke kterému nás vychovala moderní doba, přesněji boty.
 
Psal tam ten moudrý muž o tom, jak zdravé je běhat bosky, přesněji v obuvi, která má minimální měkčení (jak chodidla, tak paty). I uložila se tato informace kamsi na biologický harddisk, aby se znovu vynořila po jednom méně příjemném zánětu klenby chodidla (který vyvolalo jak jinak přílišné běhání s došlapem na patu).
 
A tak jsem se (podporován kolegou se stejným cílem) rozhodl změnit způsob došlapu z paty na přední část chodidla/špičku, stále v botách, nikoli bos. Po asi měsíci přestaly brutálně bolet achilovky, po dalších třech až čtyřech týdnech lýtka. Dnes uběhnu stylem barefoot celých 10 km, u delších výběhů střídám pata-špička podle potřeby (kdy špička silně dominuje).
 
Bolest paty/klenby se sice občas dostaví, ale většinou velmi rychle odezní. Navíc je to ve většině případů až po nějakých úletech (např. dnes, neboť úletem bylo v sobotu 17 km a hned v neděli 14 km, minulý týden po necelém půlmaratonu a tak).
I další knihu jsem si přečetl, Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Moc pěkné počtení, jen co je pravda. A také nějaké články na behej.com. A videí o běhání kolik jsem viděl. (Třeba videa s Tonym Krupickou umí hodně namotivovat, no posuďte sami.) A hlavně hromady textů přátel na DailyMile.

 

A co na to zdraví?

Dobře se má, děkuji za optání. Prvotním cílem běhání bylo tak nějak trochu pohubnout. A nezadýchat se při chůzi do schodů do 1. patra. A uběhnout v kuse 5 km.

Zafungovalo to. Kolik jsem zhubl, raději psát nebudu. Ono se totiž radívá, hlavně neběhat, aby člověk zhubl. Na prvních dvou třech kilometrech se pořádně rozdýchám, nožičky se rozkmitají – a pak už to dál běží samo. Jen na těch schodech se zadýchám. Od nějaké doby je totiž většinou vybíhám. Všechny, nejen ty do 1. patra.

A abych nezapomněl, chybí ještě to slíbené motivační video.

Stručný návod na vytvoření ročníkové práce

Naši deváťáci mají úkol nelehký - vytvořit v průběhu 9. ročníku (letos 1. pololetí) tzv. ročníkovou práci, v níž by měli ukázat, co všechno se v průběhu školních let naučili.
Co to všechno znamená ročníková práce - a jak na ni obsahuje stručný manuálek. Třeba se vám taky bude k něčemu hodit.
Manuál ke stažení ze školních stránek

Stačí několik kliknutí–a úkoly jsou opravené

Nebaví vás opravovat domácí úkoly? Máte možnost zadávat úkoly na počítači? Máte možnost po žácích požadovat vypsání úkolu na počítači? A máte účet Google?
 
Pokud jste odpověděli na otázky ano, vaše noční můra zmizí. Pokud jste na předposlední otázku odpověděli ne, nezoufejte. Stačí se domluvit s učitelem informatiky, že si děcka v jeho hodině úkol za pár minut vyplní. A pokud nemáte účet Google, tak si ho zdarma založte. A hotovo.
 
V rámci služeb Google získáte také službu Disk Google a budete moci vytvářet dokumenty on-line.
 
Jedním typem dokumentů jsou Formuláře, které můžete rozesílat k vyplnění dalším uživatelům. A hodně bych se divil, kdybyste o této možnosti ještě neslyšeli (nebo nějaký takový Google formulář vyplňovali).
 
Flubaroo je jednoduchý nástroj na vyhodnocení formulářů, který používám k hodnocení domácích úkolů (a pre-testů). Nejedná se so samostatnou službu, ale o doplněk (instalovatelný skript) do dokumentu Google (vytvořený Davem Abouavem, učitelem fyziky).
 
Co Flubaroo umí?

• Vyhodnotí výsledky úkolů,
• spočítá průměrné výsledky žáků na jednotlivé otázky,
• ukáže, jak úkol dopadl celkově,
• odešle žákům jejich výsledky e-mailem.

Jak zadat test/domácí úkol (dále úkol) pomocí Dokumentů Google.

 
Ve svém účtu Google Drive klidněte na možnost Vytvořit formulář.

Vepište do úkolu jednotlivé otázky
 
Formulář Google nabízí uživatelům celkem 7 typů otázek. Ne všechny ovšem umí následně Flubaroo vyhodnotit. Samozřejmě se musí jednat o uzavřené otázky.

Z nabídky tedy využívejte Více možností, Zaškrtávací políčka, Text nebo Vyberte ze seznamu.
 
Otázka typu Zaškrtávací políčka vyžaduje zaškrtnutí všech správných odpovědí, jinak otázku vyhodnotí jako chybně zodpovězenou. (Až budou později dělat testy do autoškoly, tak to ocení.)
 
Podobně možnost Text vyžaduje při vepisování odpovědi od žáků dodržení všech pravidel. (Pravopis slova/slov, typografická pravidla, prostě to, na co většina z nich při práci na počítači kašle a neustále argumentuje, že to není potřeba. Stačí pár špatných známek a postoj změní, věřte mi.)
 
Na začátek úkolu nezapomeňte vložit povinnou otázku na jméno (možnost text samozřejmě), a případně také na e-mail. (Flubaroo totiž umí odeslat výsledky žákům.)
 
Po vložení odpovědí test uložte.
 
V tomto okamžiku se k tomuto textu vytvoří také propojená, prázdná tabulka. Prohlédnout ji můžete pomocí tlačítka menu Zobrazit odpovědi.
 

Vytvořte vzorový úkol se správnými odpověďmi.

Doplňte do úkolu správné odpovědi a odešlete formulář. Nezapomeňte se podepsat, abyste v tabulce rozlišili své odpovědi od odpovědí žáků.
 

Zadejte úkol žákům.

 
Pokud zadáváte úkoly žákům mailem, využijte možnost odeslat formulář pomocí tlačítka Odeslat tento formulář e-mailem. V mém případě bych využil odkaz na formulář, který vložím žákům do nového úkolu v e-learningové aplikaci Edmodo. (Odkaz najdete na spodní straně stránky v černém rámečku.)
 
Přejděte na formulář a doplňte své vlastní odpovědi. Odpovědi, které žáci doplní , se automaticky doplní do formuláře, tedy tabulky. Výsledný formulář a vyplněné odpovědi budou vypadat přibližně takto.

 

Oznámkujte úkol.

Jakmile získáte všechny odpovědi, otevřete tabulku a nainstalujte skript Flubaroo. Z nabídky Vložit vyberte možnost Skript a do vyhledávacího pole v Galerii skriptů zadejte Flubaroo.

 

 

Nainstalujte skript a odsouhlaste jeho spuštění.

Přejděte do vyplněné tabulky. V pravé části menu se vám objeví nová záložka menu - Flubaroo.
 
Klikněte na ni a z nabídky vyberte možnost Grade Assignment (neboli oznámkovat úkol).
 

Známkování - krok 1.

 
V prvním kroku určete základní vlastnosti otázek.

U otázky na jméno vyberte ze seznamu nabídek možnost Identifies student. U dalších otázek nastavte počet bodů za jednotlivé otázky.
 
Pokud nechcete otázku započítat do výsledného hodnocení, zadejte Skip Grading (např. u e-mailu).
 
Klikněte na Continue
 

Známkování - krok 2.

 
Při druhém kroku určíte, který z řádků tabulky obsahuje správné odpovědi. Vyberte své jméno.

Klikněte na Continue a Flubaroo automaticky odpovědi vyhodnotí.
 

A úkol máte opravený.

Z horní části Summary získáte přehled výsledků celého úkolu.
 
Položky jdou pod sebou v následujícím pořadí: Maximální počet bodů, Průměrná počet bodů, Počet vyplněných formulářů (bez vašich správných odpovědí), Počet otázek s nízkým bodovým ziskem (menším než 60 % bodů).
 
Každá správně zodpovězená otázka je v tabulce označena "1", špatná potom "0". Oranžově jsou označeny otázky, na které 60 % a více studentů odpovědělo špatně.
 
Výsledky úkolu se můžete samozřejmě kochat častěji, k závěrečnému přehledu se dostanete z nabídky Flubaroo > View Report nebo přepnutím na další list dokumentu Grades ve spodní části obrazovky vlevo.
 

Odešlete výsledky e-mailem.

 
Jestliže jste se rozhodli odeslat svým žákům odpovědi e-mailem (tedy vložili jste samostatnou otázku typu text, kam žáci e-mail dopsali), objeví se vám v menu pod nabídkou Flubaroo možnost E-mail Grades. (Jen pro pořádek, v ukázkovém testu jsem tuto možnost nepoužil.)

V menu po kliknutí vyberte otázku, která obsahovala možnost Vepište svůj e-mail, zatrhněte možnosti Include List of Questions and Scores a připojte správné odpovědi (Include Answer Key). K e-mailu můžete také dopsat zprávu.

Kliknutím na Continue rozešlete výsledky. Flubaroo vám pošle e-mail se zprávou o odeslání e-mailů na žákovské adresy.
 
E-mail obsahuje celkový počet bodů, jméno, e-mailovou adresu žáka, čas, kdy test vyplnili a tabulku s přehledem jejich odpovědí a správných odpovědí.

 
Tolik ke veleužitečnému skriptu Flubaroo. Skript BITSAT v nabídce Galerie skriptů je rozšíření Flubaroo – umí navíc odečítat body za špatné odpovědí.
A ano, souhlasím s vámi. Moji žáci mají někdy smůlu. A to zejména tehdy, když se domácí úkoly opravují takhle snadno. Life prostě s*cks. A co já s tím mám dělat?

7 kroků–a bude z vás tvořivý učitel

 

Image courtesy: Nhoj Leunamme == Jhon Emmanuel

„Pane učiteli, kam chodíte na ty nápady?“
„Na jaké nápady?“
„Třeba na to, že se budeme z Dr. Horribla učit angličtinu.“
„Bavilo tě to?“
„No jasně, to bylo úplně super.“
„No, tak neřeš, jak jsem na to přišel.“

Proč by žáci měli vidět do učitelovy kuchyně?

Mám jim tvrdit, že mám na drátě nějakého poskoka?

Že stačí, když mu zavolám, a on mi do sluchátka vychrlí tuny nápadů do každé hodiny, že si je ani nestíhám zapsat?

Nebo jim mám říct pravdu?

Že postupuji podle stejného receptu, který je v hodinách učím (třeba při psaní slohových prací, prezentací a dalších úkolů a projektů)?

Že je učím, aby se nebáli přemýšlet s tužkou v ruce?

Že je učím vybrat si z nápadů ten nejzajímavější (a v dané chvíli nejuskutečnitelnější) a vedu je k tomu, aby ho realizovali?

Že je učím to, co v praxi dnes a denně používám - stejně jako to používají tisíce "kreativních" profesionálů?

Možná příliš fandím svému povolání. Učitelství bezesporu patří mezi pomáhající profese. Učitelství patří mezi profese, které naše byrokracie vnímá trochu jako výrobní linku. Ve třídě je tolik a tolik dětí (rozumějte, tolik a tolik dětí vjede na pásu do 1., 2., 3., … 9. třídě, v prváku, druháku…), dostanou proto tolik a tolik peněz.

Učitelství a učitelé (hodní toho jména)ovšem nejen vyrábí (tuny osnov, plánů, směrnic, dopisů, protokolů a dalších nesmyslů).

Oni nejen pomáhají.

Učitelé skutečnou podstatou své práce patří do nové „kreativní třídy“ profesionálů.
Musí (ve svých svěřencích) vytvářet pozitivní hodnoty a postoje, neboť většina si jich z rodiny přináší jen tuze poskrovnu, a budovat a posilovat dovednosti a samozřejmě znalosti. A to už je úkol, na který by se měl člověk pořádně připravit.

Chcete jít do hodiny s úsměvem a učit z materiálů, které budete perfektně znát - a budete jim skvěle rozumět? Tak si je sami vytvářejte.

Že to dá moc práce?

Že je to složitější než vzít učebnici, otevřít ji na straně 30 a učit?

Že to není pohoda?

Ne. To rozhodně není.

Ale ta trocha námahy stojí za to.
 

1. Přestaňte hledat výmluvy

„Za ty peníze to nestojí! Pracuji jen do výše svého platu. Tohle mi nikdo nemůže nařídit!“

Jistě, máte pravdu. Ale nejsme jediní, kdo obětuje hromadu času nad 40hodinovou pracovní dobu. Nejsme jediní, kdo děláme mnohem víc práce, než ke kolika jsme upsali v pracovní smlouvě. A nejsme jediní, komu se chce při pohledu na výplatní pásku zaúpět.

Zapomeňme na to, že by pořádná, náročná příprava na další den byla něco navíc. Je to součást naší práce.

Přestaňme se vymlouvat, že jsme na dnes, na zítřek, na tento týden, na tenhle rok nic nevymysleli, protože…

Pokud se chcete ve škole cítit dobře, pokud se chcete cítit dobře ve třídě, pokud se chcete cítit dobře jako učitel (za předpokladu, že učíte proto, že vás to baví, a ne proto, že nic jiného neumíte - v tomto případě tohle pravidlo platí bez výjimky sto tisíckrát), přestaňte se vymlouvat, že jste do hodiny nic nevymysleli.

Sedněte a začněte vymýšlet. Uvidíte, že za pár týdnů to půjde mnohem snadněji. A časem už se ani nebudete muset nutit.
 

2. Vymýšlejte. [Tečka.]

Musím si do další hodiny zase něco vymýšlet a připravovat?

Co je tohle za nesmyslnou otázku?

Ptáte se podobně divně i v jiných situacích? „Mám žízeň. Mám se jít napít, nebo ještě chvíli počkat, až budu
mít ještě větší?“

Stejně tak neřešíte o Vánocích, jestli máte zdobit stromek (nebo kus větve), či pořizovat ratolestem nějaké ty vánoční dárky. Jsou situace, kdy člověk nepřemýšlí - a jedná. Rozvěsí ozdoby (jaké musí trochu "promyslet", nad tím už musí popřemýšlet). A vyrobí nebo nakoupí dárky (nad tím ovšem hodně popřemýšlí).

Proč by měly být přípravy na hodinu v něčem jiné?

Jsem učitel a učím mladé lidi přemýšlet, tvořit, něco „zvládat“. K tomu mi učebnice maximálně tak trochu pomůžou. Na mně je, abych vymyslel situaci, která mé obecenstvo donutí k tomu, aby vůbec chtěli učebnici otevřít.

Nebo zkonzultovat pravidla pravopisu.

Nebo prohledat na web.

Začněte se proto brát vážně. A začněte brát i svou přípravu vážně. Jste profesionálové. A vaším úkolem je vymýšlet problémové situace, které druhým rozšíří obzory.

Jistě, nebude se vám vždycky chtít. S „nechce se mi“ bojuje každý.

Zvykněte si na myšlenku, že musíte. Že není vyhnutí. Jinak bude žízeň. Hlad. Přijdou kobylky. Potom vítr. Zařve každý prvorozený… (Imaginaci se meze nekladou.)

A najednou zjistíte, že snadněji překonáte pocit „se mi zrovna teď nechce".

Přestanete vymýšlet důvody, proč že to nejde. Jednou jste se rozhodli. Když máte v krku sucho, napijete se.

Když vás čeká další vyučovací hodina - vymyslíte něco netradičního, neotřelého, prostě použitelného. A pamatujte, učebnice vás maximálně nasměruje. Situaci musíte ušít na míru právě vaší třídě.
 

3. Vytvořte si prostor na uvažování

Někdo raději pracuje v noci. Já si raději přivstanu ráno nebo si na "kreativní práci" (fuj, to zní ošklivě) pravidelně vyhradím část dne. (Mimo domov. Se třemi dětmi a stárnoucím domkem toho "volna" člověk moc nemá.) Čas prostě člověk nenajde, udělá si ho.

S nápady je to podobné. Nečekejte, až přijdou. Hledejte je. A ne, nenamlouvejte si, že budete s nápadem pracovat, až se objeví. Vytvořte si prostor, který věnujete jen přemýšlení.

A co v této době uděláte? Promyslíte probíhající projekt/y, zamyslíte se nad tím, co a jak udělat a během toho vás napadnou nové aktivity. To neslibuji. To vám garantuji.

Já sám využívám příležitostí, které mi nabízí rozvrh. Prostě se mi najednou v rozvrhu hodin objeví hodina (přesněji, většinou dvě) navíc. A s těmi pracuji, jako by byly povinné. To znamená, žádné vyrušování. Nada.

Pokazil se ti počítač? Podívám se na něj za hodinu. Nevidíš, teď učím, pardon, vymýšlím.
45 minut přemýšlení není tak moc. Ale vyplatí se.

Když už nějaký ten projekt "objevíte" a promyslíte a přípravu završíte, nespěchejte. Budete mít chuť co nejdřív začít, ale nebojte se nechat projekt uležet. Uvidíte, že se záhy objeví další, ještě užitečnější nápady.
Například velmi obtížnou slovní zásobu a fráze ze zmíněných videí jsme zkoušeli úplně jinak než klasická "učebnicová" slovíčka - a úspěchy se dostavily.

Stejně jako dlouho zrající sýr i projekty chtějí svůj čas.
 

4. Pracujete "pro dobro všech"

No fuj, z tohohle podtitulku patos doslova kyne, že? A je hustý (a chemický, celý fujtajblový) jako špatně
umíchaná tatarka. Uznávám. Ale podívejte se na to realisticky.

Všechny ty Janičky, Marušky, Haničky, Petříkové, Martinové, Vojtové, Jakubové a další exoti vás budou živit.

Nemusí zrovna dělat na váš důchod. (Kdoví kolik důchodových reforem ještě přijde a jak to bude vypadat za pět nebo deset let.)

Ne, oni se budou starat o to, abyste přišli do obchodu a mohli si ze svých naspořených peněz koupit 5 rohlíků, kousek másla a litr mlíka.

Možná budete mít na víc, tak tedy se tedy postarají i o to, že bude v Ikey nová sedačka, že vám ji někdo doveze vynese do 5. patra, smontuje a v koupelně si otočí nekapající kohoutek a umyje si mýdlem ruce. A když budete mít opravdu štěstí, třeba to bude právě David, kterého jste mýdlo naučili používat.

Občas neuškodí připomenout si Proč vlastně učím? a jít až do absolutních detailů. Na rozdíl od jiných výsledky své práce hned neuvidíme. Ale rozhodli jsme se pomáhat druhým. A kdo ví, jednou se nám ta pomoc může vrátit.
 

5. Rozdělte projekt do malých, zvládnutelných částí.

Z hromady práce, kterou si člověk při prvním nápadu na nový projekt uvědomí, se chce strčit hlavu do písku a křičet: Zmiz! Odejdi! Apage! Kušuj! Nechci tě ani vidět.

Jedna z věcí, kterou tvořivé mozky moc neumí, je vypnout hlásek, který člověku našeptává toho je moc, to nezvládneš, do toho se raději nepouštěj. Představíte si, co všechno by se mohlo pokazit - a raději se do ničeho nepustíte.

Naučte se rozdělit si práci do malých kroků. Mám učit podle 60minutového filmu? Potřebuji k tomu scénář?

První krok: vyhledat scénář. (cca 5 min). Pokud na internetu není k dispozici (velmi nepravděpodobné), potom přepsat jednotlivé dialogy.

Ne najednou celý film, to je na zblbnutí. Jděte po scénách. (Ono vás to za nějako dobu velmi pravděpodobně přejde, vrátíte se k internetu, změníte klíčová slova a simsalabim, scénář bude na světě. A pokud ne, tak je mi vás upřímně líto.)

Scény ve mainstreamových filmech nemají více jak 5-6 minut, to je pravidlo. Pokud chcete učit z nějakého super-artového-od-téměř-neznámého-umělce-který-filmem-léčí-komplexy-svoje-i-svého-okolí, ušetřím vám spoustu času: vykašlete se na to. Ty „normální žáky“ ve třídě to nebude zajímat a v hodinách budou otravovat.

Potřebujete přidat otázky, abyste zkontrolovali, jak žáci rozumí? Cvičení na hledání synonym v textu? Doplňovačku? Křížovku?

To všechno jsou malé kroky. Co cvičení, to krok. A nikde není psáno, že je musíte udělat všechny najednou.

A nezapomeňte. Učíte několik tříd a většinou si všechny zaslouží podobně pečlivý přístup.

6. Sledujte, jak práce postupuje

Strávíte 10 hodin u počítače, datlujete cvičení jedno za druhým, kreslíte části trávicí soustavy do pracovního listu, mezitím odbíháte dovařit polívku, připepřit omáčku, utřít rozlité pití nedbalé ratolesti („Cos zase dělal, ty číslo jedno, navíc periodické?“), potom další cvičení, telefonát s babičkou, vyluxovat v pokoji - ale vy zůstáváte naprosto klidný. Máte přece vytváření celého projektu rozdělené do malých, zvládnutelných krůčků.

Ale přece jen máte pocit, že to v tom všem víkendovém (nebo odpoledním) shonu nějak neodbývá.

Existuje jednoduchý recept: Osel kráčející za mrkví nebo bodlákem.

Není nic vyčerpávajícího než se užírat pocitem, že práce nijak neodbývá.

Čím víc projektů najednou člověk chystá, tím víc má dojem, že všechny pořád stojí na místě, že se nikam neposunuje. A čím je příprava delší, tím víc má pocit, že bude nejlepší se vším prasknout a pustit se do něčeho smysluplnějšího, třeba do vytírání podlahy. (Ironie. Upozorňuji pro případ, že ještě nemáte malé děti.)

Úplně stačí si během uvažování nad projektem tyto kroky sepsat do seznamu, pěkně jeden po druhém.

Co projekt, to samostatný seznam. Co položka, to maximálně 10 - 15 minut práce. (Víc času pohromadě asi neulovíte.) A pěkně odškrtávat (nebo přeškrtávat), ať vidíte, jak vám projekt pěkně odsýpá. A pokud si na konec projektu dáte nějakou tu mrkev, ehm, odměnu, uvidíte, že se vám bude dělat rychleji.

Pokud patříte mezi fanoušky metody GTD, potom si rozdělujete úkoly podle kontextu, ve kterém se musíte nacházet, abyste mohli úkol udělat.

Víceméně celý červenec a srpen jsem strávil čekáním na manželku na rehabilitacích, kde samozřejmě nebyl internet. Proto jsem měl úkoly, které šly udělat @Na počítači rozdělené do dvou skupin: @Online a @Offline. Proč se zaobírat něčím, co nemůžu v čekárně řešit? Raději budu přemýšlet nad tím, co mám šanci změnit, upravit, doladit, nebo třeba rovnou napsat, jako třeba tento článek. (Publikuji po 14denním odležení, uležení, prostě dozrávání.)

(Všechny mé články na téma GTD zmizely se zánikem bloguje.cz, zde je link na web se spoustou užitečných tipů.)
 

7. Nezapomínejte dobíjet baterky

Poturčenec horší Turka.

Přesně tak charakterizuje manželka můj přístup k ehm, pohybu. Jsem člověk, který v posledním roce snížil svoji váhu o více jak 25 kg, a tak nějak najednou bez pohybu nemůže být. Já baterky dobíjím během, a tak nějak nevědomky (rozuměj „ale pořád“) to doporučuji všem.

Každému vyhovuje něco jiného. Kino, divadlo, knížka, film, telenovela, dobré jídlo, dobré víno, tuna čokolády nebo výlet s rodinou, všechno má své regenerační kouzlo. (Zkoušel jsem všechny kromě telenovel, na ty mám slabý žaludek. Ale stejně nejlíp funguje výlet nebo hromady kilometrů běhu. Nekecám.)

Mozek potřebuje načerpat inspiraci, jinak chuť tvořit vyšumí. Co chuť, ona úplně vymizí vůle. Mám to za sebou, takže vím, o čem mluvím. Ale o tom snad někdy příště.

Během příprav či realizace projektu je potřeba občas vypnout. A dát tělu zabrat. Tečka.
 

Za sedmero krok-ami a postupy… aneb co s tím dál?

V koutku duše chce každý z nás dělat věci pořádně. I když to často skrývá dovedně ukryté za výmluvami, za hromádkou ehm, lenory či jiné smrtelné nemoci. Prostě se nám líbí, když po nás něco zůstane. A když to něco hezky vypadá. A když to navíc k něčemu je.

Jen to něco stojí. Pot. Krev A slzy, sliboval Churchill Anglii na začátku II. světové války.

Škola není válečná zóna. Místy k tomu ovšem nemá daleko. Ono k vypuknutí války nemusíte vystřelit sedm kulí jako v Sarajevu. Ono úplně stačí, když se na nějaké střílení (nápadů) zodpovědně vykašlete. A najednou je z mírných, vždy tvořivých beránků smečka hladových, krvežíznivých trollů, jen, jen se do milého učitýlka zahryznout. Raf.

Geniální čínský stratég generál Sun C’ napsal: „Ve válce se vítězný stratég rozhodne pro bitvu až ve chvíli, kdy je vítězství jasné.” (…it is that in war the victorious strategist only seeks battle after the victory has been won…) Třeba se vám bude s uvedeným seznamem kroků vítězit snadněji.

Žáky nezajímá, co se bude v hodině dělat. Chtějí vědět, co jim dneska pomůžete vyřešit.

 

Image courtesy: Benson Kua

Učitel vejde do třídy, zkontroluje očima tabuli, pozdraví - a od dveří seřve všechny, kdo ještě nepracují. Zadání je přece na tabuli (nebo v zadání dlouhodobého úkolu).
 
Polovina třídy (ta, která nepracuje), zděšeně padá do židlí. Ti pracující se jen potutelně culí, „Sme vám to říkali, volové, že Bajer vzkazuje, že máte hned po zvonění pracovat…“
 
Než kantor dokráčí na místo, stihne třem poradit, dva napomenout - a samozřejmě ze pár proklepnout z daného učiva. A přitom ostatní pracují, promýšlí, opakují, řeší…
 
Jistě, za mých mladých let to bývalo (a bohužel stále bývá) trochu jinak.
 
Učitel přijde, otevře třídní knihu (nebo jiný formulář), zapíše absenci a hurá do:

a) opakování,

b) výkladu,

c) psaní testu,

d) procvičování učiva.

 
Náplň mnoha hodin se přes vznosná hesla přeslavné reformy příliš nezměnila.
 
Žák sedí, vyplňuje cvičení nebo poslouchá. Žák tiše úpí, trpí, nudí se, posléze se vrtí, vyrušuje, nahlas se baví, je vyvolán k tabuli, dostává v nejlepším případě pět, jde si sednout. A kolo života se točí dál.
 
Přitom se hodina může postavit trochu jinak. Nemyslím tím odstranit opakování, výklad nebo zkoušení. Tyto mají své právo na existenci. A to přes všechny výkřiky typu: „Odstraňte z hodin žákovo tupé poslouchání/drilování/opakování (další dosaďte sami)" a „Aktivizujte žáka činností" se musí předchozí fáze, tedy vysvětlování, opakování, nadrilování nebo testování učiva ve výuce objevit. A kdo tvrdí opak, v životě (se nic) neučil.
 
Bez drilu se pravopis, slovíčka nebo malá násobilka do hlavy nedostane. Bez opakování (činnosti nebo znalosti) si mozek patřičné „znalostní“ spoje neposílí. Na tomhle poli by toho ani geniální Napoleon moc nevybojoval. Spíš by odstartoval svou kariéru zářivým Waterloo.
 

Zacílení hodiny se dá snadno změnit.

 
Jde-li učitel do hodiny učit „vyjmenovaná slova", proč ne? Vstupuje-li do dveří s „přívlastkem", může mu někdo něco vytknout? Co když jde učit „rovnováhu sil na páce"? Může mu někdo říci: „Ale to ne, pane učiteli"? Nemůže. Kantor plní svoji úlohu — učí stanovená témata.
 
Jen žák neví, co si o vzrušeně gestikulujícím a blábolícím pedagogovi myslet. Nedozví se totiž, jak s tématem dále zacházet.
 

Jenže to chce začít už od přípravy.

 
Již od fakulty studenti učitelství učí připravovat hodinu z hlediska toho, co dělá učitel. Nemluví ze mě teorie. Pokus na toto téma jsem v době, kdy jsem učil na fakultě, provedl se svými studenty. I Orfeus by se rozplakal.
 
Učitel stále zodpovídá za celý proces, a měl by proto hodinu řídit. (Dobrý argument, souhlasím.) Ale čeho je moc, toho je příliš.
Otázka při přípravě na hodinu by měla znít:
 

„Co bude dělat žák?"

 
Co kdyby se učitel před přípravou hodiny (nebo celého tématu) podíval na to, jak bude vypadat činnost žáka?
 
Jakými aktivitami a informacemi v průběhu hodiny projde?
 
Co bude dělat, když se bude zpracovávat toto cvičení?
 
Co bude dělat, když skončí dřív než ostatní?
 
Co bude dělat, když se bude dívat na video?
 
Co bude dělat, když budu vysvětlovat nové učivo?
 
Zaručuji vám, že *JEN* poslouchat určitě nebude. K poslouchání totiž musí mít důvod.
 

Proč [to] bude dělat?

 
A tím důvodem může být problém, který před žáka učitel postaví. A pokud možno takový problém, který žáka naučí něco užitečného do života.
 
Nevěříte, že to bude fungovat? Podívejte se na to z pohledu marketingu. Jedno ze základních pravidel zní: zákazník si nekupuje produkt. Kupuje si řešení svého problému. A pokud zákazník náhodou neví, kde a v čem vězí jeho problém, je úkolem marketéra tento problém objevit a v očích zákazníka patřičně zveličit. Jinými slovy:

 

vyděsit zákazníka k smrti a potom mu velkoryse nabídnout řešení.

 
Budete mě za laciný trik proklínat, nenávidět nebo pomlouvat. Osud. Ale vězte, funguje to.
V 8. třídě je na programu učiva „výklad". Jistě, téma důležité. Ovšem referáty se přece žáci učí tvořit od 2. třídy. Například v naší 5. třídě patří přednes 10minutového referátu k „postupové" známce. (Tedy musí jej provést každý.)
 
Tak jak téma výklad pro osmáky upravit?
 

Jaký problém by mohl žákovi jeho „výklad" vyřešit?

 
Slohová práce je povinná. Výklad je součástí učiva slohu. Ergo, druhá slohová práce nebude písemná, ale ústní. Žáci odevzdají (rozumějte: založí si do portfolia) přípravu svého výstupu a také popis procesu, jak jejich materiál vznikl (pro znalce reflexe postupu případě použité šablony).
 
A jaký problém že jsme vyřešili?
 
Žák si nemusí lámat hlavu, jaké hrůzné téma učitel vymyslí. (A že jich bylo...)
 
Nemusí se od prvního okamžiku obávat, že shoří na přeslavný „blok při psaní". Nebojí se pravopisných chyb. A ještě se pochlubí. Čím, ptáte se?
 
Téma si totiž každý vymyslí sám. „Čím se bavím ve volném čase“ nabízí prostor téměř neomezený. (Pravda, když se vyřadí témata „násilí“ a „porno“, někteří kluci začnou upadat do mdlob, neb se zděsí, že nemají o čem mluvit.)
 
Výklad jen „s patra" nemá ten správný švih. Proto si musí každý žák připravit patřičné vizuální pomůcky: ať už PowerPointovou (nebo Impress, Zoho, či GoogleDocs) prezentaci, nebo jen obyčejný flipchart (či výklad kreslením jednoduchých obrázků na tabuli).
 
A vzhledem k tomu, že ve výkladu mluví žáci o tom, co je zajímá (koníček, téma, o němž se chtěli něco dozvědět apod.), není na škodu přinést si i pomůcky. Tak si třeba každý mohl osahat air-softové kopie útočných pušek M-16, varianta elektrika (prý se tomu tak říká).
 

Letos ovšem řešili trochu jiný problém.

 
V letošním roce jsem chtěl s osmáky podniknout něco podobného. Leč, zamířil jsem o několik pater výš.
 
S osmáky (a dalšími třídami) jsme natáčeli DVD Brno našima očima (jakýsi průvodce po památkách ve středu města Brna). A video/fotozáznam měl být doplněný komentářem žáků. Česky i anglicky.
 
Takže si každý vyzkoušel postavit co nejkvalitnější „referát“ - pokud možno čtivě, tedy populárně naučným stylem. (Každý totiž dostal svou kopii a mohl se pochlubit rodičům. A texty vyšly v malém e-booku). Povedlo se.
 

Pravda, pořád schází to „zákazníkovo” vyděšení výkladem.

 
Na naší škole se stalo zvykem ukončit školní docházku v 9. třídě ročníkovou prací. A o každé odborné práci se přece mluví na konferencích. Tak i naši deváťáci musí přednést referát o své ročníkové práce na „školní konferenci“.
 
Dřív stačilo ročníkovku jen zmínit osmákům a některým začal hned poskakovat ohryzek, jiní lapali po dechu a zbytek nasucho polkl.
 
A potom přišlo velkorysé řešení. V průběhu přípravy výkladu přece objeví téma, které by mohli zpracovávat. Navíc si mohou nanečisto vyzkoušet, jak to bude takové vystoupení vypadat v praxi.
 
Jen mí současní osmáci, teď-už-vlastně-deváťaci s  projektem „Čím se bavím ve volném čase“ zahájí další školní rok.
 
Asi bych jim dopředu neměl říkat, že je u vystoupení budu natáčet na video.
 
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit kvalitu obsahu (to už si zkusili v šestce).
 
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit kvalitu podkladů a pomůcek (to se přidalo v sedmičce).
 
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit i hlasový projev (to bylo samozřejmě v osmičce při natáčení).
 
Na začátku devítky přihodíme také držení těla, gestikulaci a celkový projev. Ať si to vyzkouší, než budou muset představit svou ročníkovou práci před publikem o 80 lidech. Anebo nový projekt investorům. Anebo nový produkt zákazníkům.
 

Žáci čekají, že se ve škole naučí řešit problémy.

 
Naši zákazníci do škol přichází, aby se naučili vyřešit své budoucí problémy. Možná ne všichni, ale většina si to v osmém a devátém ročníku uvědomuje. (Popravdě jim to stačí patřičně naznačovat, ehm, vtloukat do hlavy).
 
Pokud učitel postaví žáka do centra pozornosti během přípravy učiva, pokud úkol patřičně zaobalí do alespoň trochu atraktivního kabátu, většině žáků ani nepřipadne na mysl jiné rčení:

 
Škola nás nutí řešit problémy, které bychom bez jejího přičinění vůbec řešit nemuseli.
 
Proč? Protože budou řešit praktické problémy (ať už domluvu, dělení a plánování práce, tedy komunikaci v týmu, nebo jen obyčejné "Jak nejlépe vysvětlit to, co mě baví?") a na hlubší úvahu "Proč to vůbec dělám?" jim nezbude čas.
 
Držte se jednoduché zásady:
 

připravujte výuku tak, aby si žáci odnesli alespoň jednu věc, která jim vyřeší praktický problém v životě.

 
A uvidíte, že vám v hodinách během vysvětlování budou méně žvanit.
 
(Pokud máte pocit, že článek trochu znáte, nemýlíte se. Jedná se o zmizelý text z roku 2007, který jsem trochu poupravil. Vadí vám to?)

Nechejte svoji prezentaci RESONOVAT

Nancy Duarte. Resonate

Pokud častěji chystáte prezentace, určitě mi dáte za pravdu: připravit dobrou prezentaci dá hromadu práce.
 
Dobrá prezentace, to není jen důležité sdělení.
 
Dobrá prezentace, to nejsou jen dechberoucí snímky.
 
Dobrá prezentace, to není jen skvělý prezentátor.
 
Dobrá prezentace, to je souhra všech předchozích - a ještě jedné věci: skvěle promyšlená linie, po které se vaše prezentace ubírá.
 
Jenže promyslet takový příběh, to je soustředit se na hromadu drobných detailů, které musí ladit v jednom mohutném akordu. A z akordů potom zní celá symfonie.
 
Už je na vás těch metafor příliš? Potom si knihu Nancy Duarte resonate rozhodně nekupujte.
 
Pravda, bude to jen k vaší škodě, ale to už není můj problém.
 
Vy, kteří si knihu koupíte, počítejte s jedním:
 
Vezmete-li za svou jen jednu myšlenku či krok, kterých je v knize bezpočet, vaše prezentace budou neodolatelné. Začne se do nich totiž pomaloučku začne vkrádat to, co publikum odnepaměti přitahuje: příběh.
 
Nancy Duarte je ředitelkou společnosti Duarte Design, která již přes dvacet let vytváří profesionální firemní prezentace. Kdybych měl vybrat jednu úspěšnou, potom rozhodně prezentaci Ala Gora Inconviniet Truth, ze které později vznikl stejnojmenný dokument oceněný Oscarem.
 
Nechci diskutovat o tom, jestli je dokument pravdivý, nebo není. Duarte Design však pomohla Gorovi vysvětlit jeho stanovisko natolik přesvědčivou prezentací, že následně získal Nobelovu cenu. A to už je nějaký prezentační úspěch.
 

Úspěch tkví v příbězích

Grafické zpracování

 
Kniha Resonate je na první pohled nádherně graficky zpracovaná. Říkal jsem si, jestli bude obsah jen z poloviny tak zajímavý, určitě jsem nesáhl vedle.
 
A měl jsem pravdu. Nesáhl.

Celou knihou se nese hlavní téma:

Vaše vystoupení bude mnohem přesvědčivější (účinnější, a přijatelnější), pokud se v něm objeví příběh. „Táborové ohně nahradily lampy projektorů, ale na sílu příběhů prezentátoři zapomněli,“ tvrdí autorka. A tak se i celá její kniha stává sama o sobě příběhem.
 
Pro strukturu prezentace čerpá inspiraci z nejúčinnějších a nejpřesvědčivějších příběhů, které kdy lidstvo vymyslelo: z mýtů.
 
Ve všech mýtech prochází hlavní postavy příběhu cestou, během které se mění. A Duarte přesvědčivě dokazuje, že i vaše obecenstvo by se mělo stát právě tímto hrdinou a vydat se na cestu vaším vystoupením.
 

Co nás o prezentacích naučí mýty?

I moderní doba si vytváří své mýty. Nové mýty mají nové hrdiny. Nové mýty se odehrávají v jiném prostředí. Ale struktura cesty, po níž se hrdinové ubírají, zůstává stejná.
 
V jednom okamžiku se život hrdiny dramaticky změní - a on se musí vydat na cestu. Na cestu, během které se promění celý jeho dosavadní život.
 
Duarte strukturu příběhu nádherně vysvětluje na prvním, respektive třetím dílu Hvězdných válek Nová naděje. Podobně ilustruje svá tvrzení v rozborech různých prezentací, které uzavírají každou kapitolu. Od představení iPhonu Stevem Jobsem přes projev Martina L. Kinga I have a Dream, TED vystoupení Benjamina Zandera až k jednomu z nejvýznamnějších projevů v historii USA (a řečnictví vůbec), Gettysburskému projevu A. Lincolna.
 

Vyšlete diváka na cestu

Hlavním hrdinou vaší prezentace je vaše publikum. A vaším úkolem je předložit jim situaci, kterou nemohou přejít mrknutím oka.
 
Musí opustit své teplé místečko u krbu, ehm, v přednáškovém sále, a vydat se s vámi na pomyslnou cestu za dobrodružstvím.
 
Musí začít naplno vnímat příběh vaší prezentace.
 
A aby jim příběh dobře odsýpal, ukazuje vám autorka, které konkrétní události se v příběhu musí objevit.

 

Obchodní prezentace musí diváka přesvědčit.

Přesvědčovat ovšem není vůbec jednoduché. „Přesvědčujete [totiž] své publikum, aby přestalo věřit v to, v co dosud věřilo, nebo aby změnilo své návyky a přijalo to nové, co jim nabízíte,“ tvrdí Duarte.
 
Na takový úkol se člověk musí pořádně se připravit. Chcete-li své publikum skutečně přesvědčit, musíte zmapovat každičký kousek vystoupení. Cestu musíte pořádně naplánovat.
 
Duarte nabízí jednoduchou vodítko, linii, které byste se měli držet. Její model Sparkline™ přesvědčuje obecenstvo pomocí základního designového nástroje: kontrastu.
 
Ukazujte svému publiku kontrast přítomnosti s tím, jak by mohla vypadat (jejich) budoucnost. Aby si diváci zřetelně uvědomovali, co je (what is) a co by mohlo být (what could be).

 

S.T.A.R. aneb vaši prezentaci si musí diváci zapamatovat

 
Prezentací uvidí vaši diváci za život stovky, ne-li tisíce. Jak zařídit, aby si na tu vaši vzpomněli i za 14 dní?
 
Duarte nabízí řešení: vložit do prezentace okamžik, který si „vaše publikum navždy zapamatuje“. (S.T.A.R. – something they will always remember)
 
„Vložit do prezentace S.T.A.R vede k tomu, že se o vaší prezentaci mluví i poté, kdy skončila, pomáhá tomu, aby se vaše sdělení lavinovitě šířilo.“
 
Steve Jobs scrolluje seznamem kontaktů v iPhonu či vytahuje MacBook Air z obálky.
 
Bill Gates vypouští komáry („nakažené malárií“) do publika na TED konferenci.

Jamie Oliver vysypává na podium stavební kolečko plné cukru, aby ukázal, kolik cukru do sebe nacpe průměrný žák základní školy během pěti let pití slazených mléčných výrobků.
 
To jsou momenty, které se vašemu publiku navždy vryjí do paměti.
 

Naučte své prezentace znít

 
Nancy Duarte má na svém kontě zatím dvě knihy. Její první kniha, slide:ology, mě celkem zklamala. Přišlo mi, že je téměř o ničem. Možná to bylo proto, že jsem před ní četl vynikající knihu Gara Reynoldse Prezentace a zen, která je čtivější a jde víc k věci.
 
Resonate ovšem předčila má očekávání. Ukázala konkrétně, v čem tkví problém špatných prezentací.
 
Většina lidí otevře prezentační software a začne datlovat text na snímky. Vůbec neví, kam se bude jejich prezentace ubírat, nepřemýšlí nad tím, jak bude reagovat publikum. Prostě postrádají příběh. Resonate vám pomůže váš příběh najít.
 
A kdo ví, třeba svým příběhem změníte svět.

Motto společnosti DuarteDesign.

Duarte, Nancy. 2012. Resonate. New York : John Wiley & Sons, Inc., 2012. ISBN: 978-0-470-63201-7. 

Vystoupení Nancy Duarte na TEDx Eeast

Nancy Duarte na TEDx East from Duarte on Vimeo.

Ukázková prezentace, kterou vytvořilo Duarte Design pro PowerPoint 2010 (bohužel, ke stažení se mezi šablonami nabízí jen v anglické verzi Office 2010, link na stránkách Microsoftu zdá se nefunguje.

Duarte's Five Rules for Creating World Changing Presentations from Shawn Gardner on Vimeo.

Ve třídě i na síti… [aneb republikovaný e-book stále zdarma]

Před nějakou dobou (2 měsíci) jsem vedl seminář na téma, jaké nástroje bychom mohli používat v hodinách. A protože jsem na něj dříve moc neodkázal, udělám to teď. Třeba se mezi vámi najdou tací, kteří jej ještě neznají (čemuž bych se velmi divil).

A mimochodem, celý e-book je vyráběný v PowerPointu a sdílený prostřednictvím vynikajícího online disku SkyDrive. (V e-booku o něm nemluvím, ale ve výuce ho pořád používám.) Tak aby nedošlo k nějaké mýlce.

Workaholic už zase bloguje…

Image courtesy: rosemary

Ale neříkejte? A pokolikáté už se vrací?

Sám Workaholic neví. A vlastně ho to ani nezajímá.

Začal jsem psát před nějakými pěti lety. Tehdy jsem zkoušel, jestli jako češtinář můžu vůbec učit stylistiku, když jazyk jinak než k výuce téměř vůbec nepoužívám.

Otázka nebyla sice tak prostá, ale během těch pár let psaní jsem přišel na spoustu možností, jak při vytváření textů postupovat. Schválně nepíšu psaní, protože o psaní jde u psaní textů až na posledním místě.

Blog mi toho za nějakou dobu přinesl víc. Nemůžu napsat „víc, než jsem čekal“, protože jsem nečekal skoro nic.

Bylo toho tolik, až toho po nějaké době bylo příliš. A chuť psát se (po několika kratších i delších přestávkách) úplně vytratila…

Zkušení psavci, kteří si svůj denní chléb pečou ve slovotepecké dílně, prohodí: „No co, obyčejný writer’s block. To přejde.“

Nějakou dobu jsem se tím trápil.

Nějakou dobu jsem zíral do prázdné stránky.

Nějakou dobu jsem bušil hlavou do klávesnice.

A po nějaké době jsem toho nechal a věnoval se věcem daleko

Jen jsem pořád cítil, že mi něco chybí. Při vytváření materiálů, prezentací, přednášek, úkolů, zpráv o projektech a textů pro školní web jsem cítil, že bych mohl zatnout prsty do klávesnice o něco víc a napsat článek na blog. Leč nezbývaly síly…

Mezitím jsem znovu objevil krásu běhání. Znovu jsem objevil, jaké to je koupat se ve vodopádu endorfinů. A trpká chuť na jazyku, že mi slova z huby jdou, ale z prstů ne, se pomalu vytratila.

Vychutnával jsem si běhy ranním oparem, večerním vedrem, listopadovými plískanicemi a mrazem. (Těch 10 km v - 18°C jsem si nevychutnal, to byla dost soda.)

A v tom všem se najednou objevila nálada psát. Chtěl jsem sice začít psát už na začátku prázdnin, leč, nešlo to.

Náladu psát trochu přepepřila kalamita jak na Šumavě, když si manželka nešikovně zlomila nohu v koleni a já už víceméně druhý měsíc táhnu celou domácnost sám.

A proto smekám před všemi osamocenými rodiči, ženami v domácnosti a usychajícími květinami na oknech, které musí v tomhle režimu fungovat 7/24/365 (pro vyznavače slov raději sedm dní v týdnu, tři sta šedesát dní v roce).

Ale dost.

Poslední kapkou do blogovacího rendlíku bylo ukončení služby bloguje.cz, jedno z míst, kde dosud žilo mé internetové alter-ego.

Rána z milosti. Prásk, a je klid. RIP Workaholic.

Jen na mě to zapůsobilo úplně jinak.

Prásk, a najednou mi hřbetě nevisí ty stovky textů.

Prásk, a najednou už to není o tom, že musím psát, aby blog nebyl dlouho prázdný.

Prásk, a tma, tunel… a na konci bílé světlo.

Rovná čára na monitoru blogovacího EKG se rozkmitala. A Workaholic je zpět.

Na co se můžete těšit?

Sám nevím. Mám za sebou více jak rok a půl nepsaní.

Za tu dobu se podařila hromada projektů. Bez GTD bych nepřežil, takže time-management tématem určitě zůstane.

Vysvětlovat problémy a různá témata, ať už pomocí obrázků, nebo prezentací, stále umím. A navíc jsem si obzory rozšířil na hromadě školení, kde to přednášející neuměli. Takže další téma.

Mám za sebou hromadu nových materiálů. Takže o tom, jak používat různé aplikace a usnadnit si život, by bylo taky co říct.

Stále učím. A i z neučitelských řad se mi dostávají zprávy, že to, co v hodinách se žáky dělám, by se mělo rozšířit i dál. Že by další téma?

A kromě toho běhám. Za uplynulý rok a nějaké dva měsíce jsem nadupal přes 3000 km. I o tom by se dalo psát.

Dopředu však neslibuji nic. Uvidíme.

Vím, že dělat nějakou činnost pravidelně není zpočátku nic víc než jen pot, krev a slzy. Teď už však taky vím, že výsledek stojí za to. Chuť do krve se zapotit nemizí. Takže jsem zpět.

WORKAHOLIC.BLOGUJE.CZ IS DEAD. LONG LIVE WORKAHOLICBLOGUJE.BLOGSPOT.COM!