Workaholic už zase bloguje…

Image courtesy: rosemary

Ale neříkejte? A pokolikáté už se vrací?

Sám Workaholic neví. A vlastně ho to ani nezajímá.

Začal jsem psát před nějakými pěti lety. Tehdy jsem zkoušel, jestli jako češtinář můžu vůbec učit stylistiku, když jazyk jinak než k výuce téměř vůbec nepoužívám.

Otázka nebyla sice tak prostá, ale během těch pár let psaní jsem přišel na spoustu možností, jak při vytváření textů postupovat. Schválně nepíšu psaní, protože o psaní jde u psaní textů až na posledním místě.

Blog mi toho za nějakou dobu přinesl víc. Nemůžu napsat „víc, než jsem čekal“, protože jsem nečekal skoro nic.

Bylo toho tolik, až toho po nějaké době bylo příliš. A chuť psát se (po několika kratších i delších přestávkách) úplně vytratila…

Zkušení psavci, kteří si svůj denní chléb pečou ve slovotepecké dílně, prohodí: „No co, obyčejný writer’s block. To přejde.“

Nějakou dobu jsem se tím trápil.

Nějakou dobu jsem zíral do prázdné stránky.

Nějakou dobu jsem bušil hlavou do klávesnice.

A po nějaké době jsem toho nechal a věnoval se věcem daleko

Jen jsem pořád cítil, že mi něco chybí. Při vytváření materiálů, prezentací, přednášek, úkolů, zpráv o projektech a textů pro školní web jsem cítil, že bych mohl zatnout prsty do klávesnice o něco víc a napsat článek na blog. Leč nezbývaly síly…

Mezitím jsem znovu objevil krásu běhání. Znovu jsem objevil, jaké to je koupat se ve vodopádu endorfinů. A trpká chuť na jazyku, že mi slova z huby jdou, ale z prstů ne, se pomalu vytratila.

Vychutnával jsem si běhy ranním oparem, večerním vedrem, listopadovými plískanicemi a mrazem. (Těch 10 km v - 18°C jsem si nevychutnal, to byla dost soda.)

A v tom všem se najednou objevila nálada psát. Chtěl jsem sice začít psát už na začátku prázdnin, leč, nešlo to.

Náladu psát trochu přepepřila kalamita jak na Šumavě, když si manželka nešikovně zlomila nohu v koleni a já už víceméně druhý měsíc táhnu celou domácnost sám.

A proto smekám před všemi osamocenými rodiči, ženami v domácnosti a usychajícími květinami na oknech, které musí v tomhle režimu fungovat 7/24/365 (pro vyznavače slov raději sedm dní v týdnu, tři sta šedesát dní v roce).

Ale dost.

Poslední kapkou do blogovacího rendlíku bylo ukončení služby bloguje.cz, jedno z míst, kde dosud žilo mé internetové alter-ego.

Rána z milosti. Prásk, a je klid. RIP Workaholic.

Jen na mě to zapůsobilo úplně jinak.

Prásk, a najednou mi hřbetě nevisí ty stovky textů.

Prásk, a najednou už to není o tom, že musím psát, aby blog nebyl dlouho prázdný.

Prásk, a tma, tunel… a na konci bílé světlo.

Rovná čára na monitoru blogovacího EKG se rozkmitala. A Workaholic je zpět.

Na co se můžete těšit?

Sám nevím. Mám za sebou více jak rok a půl nepsaní.

Za tu dobu se podařila hromada projektů. Bez GTD bych nepřežil, takže time-management tématem určitě zůstane.

Vysvětlovat problémy a různá témata, ať už pomocí obrázků, nebo prezentací, stále umím. A navíc jsem si obzory rozšířil na hromadě školení, kde to přednášející neuměli. Takže další téma.

Mám za sebou hromadu nových materiálů. Takže o tom, jak používat různé aplikace a usnadnit si život, by bylo taky co říct.

Stále učím. A i z neučitelských řad se mi dostávají zprávy, že to, co v hodinách se žáky dělám, by se mělo rozšířit i dál. Že by další téma?

A kromě toho běhám. Za uplynulý rok a nějaké dva měsíce jsem nadupal přes 3000 km. I o tom by se dalo psát.

Dopředu však neslibuji nic. Uvidíme.

Vím, že dělat nějakou činnost pravidelně není zpočátku nic víc než jen pot, krev a slzy. Teď už však taky vím, že výsledek stojí za to. Chuť do krve se zapotit nemizí. Takže jsem zpět.

WORKAHOLIC.BLOGUJE.CZ IS DEAD. LONG LIVE WORKAHOLICBLOGUJE.BLOGSPOT.COM!