 |
| Image courtesy: Benson Kua |
Učitel vejde do třídy, zkontroluje očima tabuli, pozdraví - a od dveří seřve všechny, kdo ještě nepracují. Zadání je přece na tabuli (nebo v zadání dlouhodobého úkolu).
Polovina třídy (ta, která nepracuje), zděšeně padá do židlí. Ti pracující se jen potutelně culí, „Sme vám to říkali, volové, že Bajer vzkazuje, že máte hned po zvonění pracovat…“
Než kantor dokráčí na místo, stihne třem poradit, dva napomenout - a samozřejmě ze pár proklepnout z daného učiva. A přitom ostatní pracují, promýšlí, opakují, řeší…
Jistě, za mých mladých let to bývalo (a bohužel stále bývá) trochu jinak.
Učitel přijde, otevře třídní knihu (nebo jiný formulář), zapíše absenci a hurá do:
a) opakování,
b) výkladu,
c) psaní testu,
d) procvičování učiva.
Náplň mnoha hodin se přes vznosná hesla přeslavné reformy příliš nezměnila.
Žák sedí, vyplňuje cvičení nebo poslouchá. Žák tiše úpí, trpí, nudí se, posléze se vrtí, vyrušuje, nahlas se baví, je vyvolán k tabuli, dostává v nejlepším případě pět, jde si sednout. A kolo života se točí dál.
Přitom se hodina může postavit trochu jinak. Nemyslím tím odstranit opakování, výklad nebo zkoušení. Tyto mají své právo na existenci. A to přes všechny výkřiky typu: „Odstraňte z hodin žákovo tupé poslouchání/drilování/opakování (další dosaďte sami)" a „Aktivizujte žáka činností" se musí předchozí fáze, tedy vysvětlování, opakování, nadrilování nebo testování učiva ve výuce objevit. A kdo tvrdí opak, v životě (se nic) neučil.
Bez drilu se pravopis, slovíčka nebo malá násobilka do hlavy nedostane. Bez opakování (činnosti nebo znalosti) si mozek patřičné „znalostní“ spoje neposílí. Na tomhle poli by toho ani geniální Napoleon moc nevybojoval. Spíš by odstartoval svou kariéru zářivým Waterloo.
Zacílení hodiny se dá snadno změnit.
Jde-li učitel do hodiny učit „vyjmenovaná slova", proč ne? Vstupuje-li do dveří s „přívlastkem", může mu někdo něco vytknout? Co když jde učit „rovnováhu sil na páce"? Může mu někdo říci: „Ale to ne, pane učiteli"? Nemůže. Kantor plní svoji úlohu — učí stanovená témata.
Jen žák neví, co si o vzrušeně gestikulujícím a blábolícím pedagogovi myslet. Nedozví se totiž, jak s tématem dále zacházet.
Jenže to chce začít už od přípravy.
Již od fakulty studenti učitelství učí připravovat hodinu z hlediska toho, co dělá učitel. Nemluví ze mě teorie. Pokus na toto téma jsem v době, kdy jsem učil na fakultě, provedl se svými studenty. I Orfeus by se rozplakal.
Učitel stále zodpovídá za celý proces, a měl by proto hodinu řídit. (Dobrý argument, souhlasím.) Ale čeho je moc, toho je příliš.
Otázka při přípravě na hodinu by měla znít:
„Co bude dělat žák?"
Co kdyby se učitel před přípravou hodiny (nebo celého tématu) podíval na to, jak bude vypadat činnost žáka?
Jakými aktivitami a informacemi v průběhu hodiny projde?
Co bude dělat, když se bude zpracovávat toto cvičení?
Co bude dělat, když skončí dřív než ostatní?
Co bude dělat, když se bude dívat na video?
Co bude dělat, když budu vysvětlovat nové učivo?
Zaručuji vám, že *JEN* poslouchat určitě nebude. K poslouchání totiž musí mít důvod.
Proč [to] bude dělat?
A tím důvodem může být problém, který před žáka učitel postaví. A pokud možno takový problém, který žáka naučí něco užitečného do života.
Nevěříte, že to bude fungovat? Podívejte se na to z pohledu marketingu. Jedno ze základních pravidel zní: zákazník si nekupuje produkt. Kupuje si řešení svého problému. A pokud zákazník náhodou neví, kde a v čem vězí jeho problém, je úkolem marketéra tento problém objevit a v očích zákazníka patřičně zveličit. Jinými slovy:
vyděsit zákazníka k smrti a potom mu velkoryse nabídnout řešení.
Budete mě za laciný trik proklínat, nenávidět nebo pomlouvat. Osud. Ale vězte, funguje to.
V 8. třídě je na programu učiva „výklad". Jistě, téma důležité. Ovšem referáty se přece žáci učí tvořit od 2. třídy. Například v naší 5. třídě patří přednes 10minutového referátu k „postupové" známce. (Tedy musí jej provést každý.)
Tak jak téma výklad pro osmáky upravit?
Jaký problém by mohl žákovi jeho „výklad" vyřešit?
Slohová práce je povinná. Výklad je součástí učiva slohu. Ergo, druhá slohová práce nebude písemná, ale ústní. Žáci odevzdají (rozumějte: založí si do portfolia) přípravu svého výstupu a také popis procesu, jak jejich materiál vznikl (pro znalce reflexe postupu případě použité šablony).
A jaký problém že jsme vyřešili?
Žák si nemusí lámat hlavu, jaké hrůzné téma učitel vymyslí. (A že jich bylo...)
Nemusí se od prvního okamžiku obávat, že shoří na přeslavný „blok při psaní". Nebojí se pravopisných chyb. A ještě se pochlubí. Čím, ptáte se?
Téma si totiž každý vymyslí sám. „Čím se bavím ve volném čase“ nabízí prostor téměř neomezený. (Pravda, když se vyřadí témata „násilí“ a „porno“, někteří kluci začnou upadat do mdlob, neb se zděsí, že nemají o čem mluvit.)
Výklad jen „s patra" nemá ten správný švih. Proto si musí každý žák připravit patřičné vizuální pomůcky: ať už PowerPointovou (nebo Impress, Zoho, či GoogleDocs) prezentaci, nebo jen obyčejný flipchart (či výklad kreslením jednoduchých obrázků na tabuli).
A vzhledem k tomu, že ve výkladu mluví žáci o tom, co je zajímá (koníček, téma, o němž se chtěli něco dozvědět apod.), není na škodu přinést si i pomůcky. Tak si třeba každý mohl osahat air-softové kopie útočných pušek M-16, varianta elektrika (prý se tomu tak říká).
Letos ovšem řešili trochu jiný problém.
V letošním roce jsem chtěl s osmáky podniknout něco podobného. Leč, zamířil jsem o několik pater výš.
S osmáky (a dalšími třídami) jsme natáčeli DVD Brno našima očima (jakýsi průvodce po památkách ve středu města Brna). A video/fotozáznam měl být doplněný komentářem žáků. Česky i anglicky.
Takže si každý vyzkoušel postavit co nejkvalitnější „referát“ - pokud možno čtivě, tedy populárně naučným stylem. (Každý totiž dostal svou kopii a mohl se pochlubit rodičům. A texty vyšly v malém e-booku). Povedlo se.
Pravda, pořád schází to „zákazníkovo” vyděšení výkladem.
Na naší škole se stalo zvykem ukončit školní docházku v 9. třídě ročníkovou prací. A o každé odborné práci se přece mluví na konferencích. Tak i naši deváťáci musí přednést referát o své ročníkové práce na „školní konferenci“.
Dřív stačilo ročníkovku jen zmínit osmákům a některým začal hned poskakovat ohryzek, jiní lapali po dechu a zbytek nasucho polkl.
A potom přišlo velkorysé řešení. V průběhu přípravy výkladu přece objeví téma, které by mohli zpracovávat. Navíc si mohou nanečisto vyzkoušet, jak to bude takové vystoupení vypadat v praxi.
Jen mí současní osmáci, teď-už-vlastně-deváťaci s projektem „Čím se bavím ve volném čase“ zahájí další školní rok.
Asi bych jim dopředu neměl říkat, že je u vystoupení budu natáčet na video.
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit kvalitu obsahu (to už si zkusili v šestce).
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit kvalitu podkladů a pomůcek (to se přidalo v sedmičce).
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit i hlasový projev (to bylo samozřejmě v osmičce při natáčení).
Na začátku devítky přihodíme také držení těla, gestikulaci a celkový projev. Ať si to vyzkouší, než budou muset představit svou ročníkovou práci před publikem o 80 lidech. Anebo nový projekt investorům. Anebo nový produkt zákazníkům.
Žáci čekají, že se ve škole naučí řešit problémy.
Naši zákazníci do škol přichází, aby se naučili vyřešit své budoucí problémy. Možná ne všichni, ale většina si to v osmém a devátém ročníku uvědomuje. (Popravdě jim to stačí patřičně naznačovat, ehm, vtloukat do hlavy).
Pokud učitel postaví žáka do centra pozornosti během přípravy učiva, pokud úkol patřičně zaobalí do alespoň trochu atraktivního kabátu, většině žáků ani nepřipadne na mysl jiné rčení:
Škola nás nutí řešit problémy, které bychom bez jejího přičinění vůbec řešit nemuseli.
Proč? Protože budou řešit praktické problémy (ať už domluvu, dělení a plánování práce, tedy komunikaci v týmu, nebo jen obyčejné "Jak nejlépe vysvětlit to, co mě baví?") a na hlubší úvahu "Proč to vůbec dělám?" jim nezbude čas.
Držte se jednoduché zásady:
připravujte výuku tak, aby si žáci odnesli alespoň jednu věc, která jim vyřeší praktický problém v životě.
A uvidíte, že vám v hodinách během vysvětlování budou méně žvanit.
(Pokud máte pocit, že článek trochu znáte, nemýlíte se. Jedná se o zmizelý text z roku 2007, který jsem trochu poupravil. Vadí vám to?)
