Jak dostat do prezentace příběh (Část 1)

Image courtesy Daniel Dionne

„Kdo z vás učíte ICT? Raz, dva, tři... No, je vás tu dost, takže asi budete vědět, o čem budu mluvit. Taky za vámi děcka chodí, když se jim něco pokazí na počítači? Za mnou taky tuhle jeden přišel a povídá, „Pane učiteli, mně nejde do desky zasunout RAMka..."

Nic nepřiblíží posluchačům myšlenky v prezentaci lépe než nějaká dobrá historka. Lidé se rádi odpoutají od faktů, které před ně klademe. Rádi se nechají vtáhnout do děje. Podívají se na situaci a představí si v ní někoho známého. Nebo sebe sama. Zhodnotí ji a tím vlastně zaujmou stanovisko. Zapojí tak do vnímání nejen pozornost, ale i své emoce.
 
A přesně tohle dobré příběhy umí. Pobaví nás. Rozpláčou nás. A ty opravdu, opravdu dobré, ty nás i něco naučí.



Příběhy často provokují. Možná se při nich cítíte trochu nesví. Začne se vám třeba zdát, že se nám tu někdo snaží prodat nějakou myšlenku. Možná tím, že až příliš přesně popisují situaci, kterou důvěrně znáte. A možná je to i tím, že se při nich podvědomě vracíte zpátky pod peřinu a znovu se slyšíte prosit: „Mami, ještě nechoď, přečti mi ještě jednu."
 
Vyprávění historek během prezentací (a v podstatě jakéhokoliv vysvětlování) funguje. Na co si dát při skládání prezentace pozor?
 
Pokud se pustíte do vyprávění příběhu v nějaké přednášce, měl by to být příběh, který diváky přitáhne. Měl by každého diváka vtáhnout do děje a chytit ho pod krkem. Měl by jej držet tak dlouho, dokud sám na vlastní kůži neprožije celou událost. Tak dlouho, dokud nebude chtít slyšet, jak to všechno dopadne. Tak dlouho, dokud se nezačne bát, že příběh skončí… a jemu zbude jen… vzpomínka.
 
Vzpomínka na to, jak se bál poposednout si, aby nepřerušil dramatickou pauzu. Vzpomínka na to, že se bál něco si zapsat, aby mu ani slovo neuniklo. Vzpomínka na to, jak si konci utíral z očí slzy... od smíchu či dojetí. A vzpomínka na to, jak mu v mozku něco sepnulo a tichý hlásek prohlásil: „No jasně, tohle přesně říkají fakta."
 
Je tu však i druhá strana mince.
 
Pokud nepoužijete správný příběh, budou vzpomínky diváků vypadat trochu jinak. Jistě, možná se budou bát poposednout. Možná se budou bát psát si poznámky. Možná si budou utírat slzy. Ale zcela určitě nezazní ono... „Teď jsem na téměř na vlastní kůži zažil to, o čem celou dobu mluví."
 
Poslouchali vás, možná se zatajeným dechem, možná chtěli slyšet víc – ale to je vše. Žádné poučení, žádná změna chování, žádné výsledky. A jediné, co si možná řeknou, bude: „Hm, to byla pěkná historka." Avšak ve vzduchu zazní nevyslovené: „Ale co z toho?"
 
Možná tak nějak cítíte, že hledat příběhy do prezentace není nic, nad čím by měl člověk sáhodlouze přemýšlet. Každý přece máme historek nepřeberně, každý jsme něco zažili, a to by v tom byl čert, aby se něco nedalo použít.
 
Kdo si tohle myslí, šeredně se mýlí.
 
Má-li prezentace změnit chování posluchačů, mají-li fakta z ní nějak obohatit jejich život, musí i historky sednout jako „zadek na hrnec". A není moc lidí, kteří bez mrknutí oka vysypou historku, která vhodně doloží jejich fakta.
 

Vztah historky k tématu musí být naprosto jasný

 
Ne jednou, ne dvakrát, ne třikrát, ale daleko, daleko vícekrát jsem v prezentacích slyšel historky, které se dobře poslouchaly. Byly zajímavé, vtipné, často poučné a hlavně, přednášející vykládali záživně. Ale to, jak se vlastně k tématu vztahují, to abych s lupou a na kolenou hledal.
 
A co si o tom myslí posluchač? Pravda, proč se škaredit, vždyť se obecenstvo baví. Jenomže prezentace – a u učitelských to platí desetinásobně – by neměla být jen o tom, že posluchači mlčí, protože se chtějí pobavit. Měly by také něco naučit.
 
Nenechejte se mýlit, příběhy umí učit. Umožňují posluchači „prožít" situaci. A když už se cítí v kůži někoho jiného, ukážou mu, co si zapamatovat. Ukážou mu, jak se zachovat. Anebo ještě lépe, jak se určitě nechovat. Tak jak na to?
 

Vyberte si jednu věc,

 
ke které prezentací směřujete, jen jeden nejdůležitější fakt, který chcete, aby si diváci zapamatovali, jeden konkrétní model chování, který mají diváci napodobit – a najděte vhodný příběh.
 
Teď se asi čtenáři z řad učitelů zarazí. „Jen jeden? To si z celé hodiny mají zapamatovat jen jednu věc? Na roští s ním... a zapálit, kacíře jednoho." Ano, stojím si za svým. Jen jednu věc, jeden nejdůležitější fakt a ten doložte příběhem.
 
Jakou věc? Jaký fakt vybrat? Takový, který bude v posluchačích rezonovat.
 
Má-li mít výklad či přednáška učitele nějaký smysl, musí příběh vysvětlit, proč právě tyto informace jsou důležité. Musí zaznít, jak konkrétně se má posluchač zachovat. Musí zaznít konkrétní příklady, které zná nebo které si dovede představit. Posluchač musí slyšet, k čemu se mu může právě tato znalost hodit.
 
A k této znalosti si připravte příběh. A nejste-li rození vypravěči, připravte si jej do detailů.
 

Udržujte posluchače v napětí

 
Téměř každý příběh, téměř každá pohádka, téměř každá reklama se snaží dodržet základní strukturu vyprávění, kterou popsali již staří Řekové. (Konkrétně Aristoteles, jestli tuhle informaci potřebujete ke štěstí.)
 
Příběhy nestojící na struktuře expozice-kolize-krize-katastrofa nejsou ničím jiným než popisem situace. A bohužel, v mnoha případech i dost nudným popisem.
 
Nebýt češtinář, řeknu to polopaticky – začátek, nějaká ta událost, pecka mezi oči, tedy proč že jsem to měl vlastně poslouchat. Tolik stačí. A s trochou toho řečnického nadšení vás budou diváci poslouchat.
 
Jenže já jsem bohužel češtinář, a tak mi nedá podívat se na to trošku podrobněji.
 

Expozice,

 
čili uvedení do příběhu a představení postav, pomáhá vypravěči probudit pozornost. Přestává se mluvit o neživých „faktech", začíná se řešit konkrétní situace.
 
A přesně o konkrétních věcech se musí mluvit. Divák si musí uvědomit, že už to není někdo někde někdy, už je to žák David na chodbě během dozoru.
 
Expozice by měla být v prezentacích co nejkratší.
 
Nemusím snad říkat, že je zbytečné mluvit o tom, co měl kdo na sobě, kde přesně jste stáli a kolik to bylo hodin. Krátce, stručně a co nejrychleji představte prostředí, postavy a čas a přesuňte se do druhé části příběhu, do
 

kolize neboli zauzlení děje.

 
I fakta, dojmy nebo pocity vypráví příběhy, jen se musíme naučit se je v nich hledat.
 
Vzpomínám si na krásnou scénu z vynikajícího filmu Adaptation (2002), kdy se Charlie Kaufmann snaží převést do scénáře knihu o orchidejích. Zcela zničen svou neschopností pohnout se z místa, vydá se na scénáristický seminář.
 
Kolize je okamžik, kdy se divák rozhoduje, zda nás bude nebo nebude poslouchat. V situacích ji může způsobit cokoliv. Třeba i jen jedna nevinná poznámka o skutečném světě rozohní Roberta McKee téměř k nepříčetnosti.

Ještě jednou opakuji: kolize je okamžik, kdy se diváci rozhodují, zda vás budou poslouchat.
 
Mají totiž ještě druhou možnost, mohou se vrátit zpět do poklidného spánku, vyvolaného dobrým obědem nebo předcházející šedí dat a faktů. A probudit jej můžete, jen budete-li reální.
 
Musí zaznít skutečná slova, tedy různě znějící repliky z jedněch úst. Musí zaznít odmlky. Musí zaznít zakašlání. Musí „zaznít„ emoce.
 
Od kolize směřujte hlouběji do příběhu. Jestliže se vám podařilo získat divákovu pozornost, bude v tomto okamžiku chtít slyšet víc. Už ví, že se někam směřuje, bude cítit, že za chvíli to přijde. A asi ho i bude zajímat, jak že to celé vlastně dopadne.
 
Máte-li diváka opravdu na háčku (což snadno poznáte z výrazů obličeje), odpustí vám i drobné prohřešky, jak například že přestanete měnit hlasy při různých replikách.
 
Dokonce si budete moci dovolit vsunout i drobné shrnutí - „Abych to zkrátil, byla to odysea na celou přestávku. A v ní jsem se dozvěděl..." pokračoval v přednášce pokračovat úvodní příběh.
 
Ale nepřežeňte to s tím zkracováním, nejdůležitější fakta či informace musí zaznít, jinak bude příběh víceméně zbytečný.
 

Krize čili vyvrcholení děje

Příběh vyvrcholí, divák se rozesměje, slabší povahy se rozpláčou (dojetím nebo bolestí, to vyjde nastejno) a děj příběhu je dovršen.
 
Utkali jste příběh, měl začátek, teď už má i svoji UDÁLOST. „Teď nesmí přestat,” mělo by se honit hlavami vašich posluchačů.
 
A pokud se vám povedlo dojmout publikum, možná si jej budou i pamatovat. Otázkou ovšem zůstává, zda to není jen příběh pro příběh. A jen pro pořádek, v prezentacích může vyvrcholení děje vyjádřit jedna, dvě věty. Nepřežeňte to.
 

Katastrofa neboli rozuzlení děje

 
je tím nejdůležitějším okamžikem. Uzavírá se v ní příběh, to je jasné. V prezentacích (a samozřejmě i v dalších literárních žánrech) hraje katastrofa ještě jednu roli.
 
Divák, který viděl drama, odchází z divadla a ... A teď mohou nastat dvě situace.
 
Buď se mu příběh „jen" líbil, divák je spokojen a odchází, anebo se mu příběh líbil a ještě se dotkl jeho nejniternějších potřeb.
 
Dotkl se jeho „já". Zanechal dojem, který se nějak vztahuje k předchozím zkušenostem diváka, rozbolestněl vzpomínky hluboko zasunuté v paměti, připomněl zážitky z dětství, upozornil jej na existenci vyšší moci, na důležitosti náhody... Výčet si doplňte podle toho, jak moc se vám chce „filozofovat".
 
V prezentacích může samozřejmě proběhnout vše předchozí. Ale aby měl příběh v prezentaci smysl, musí si divák uvědomit, jak se příběh k tématu prezentace vztahoval. Musí si uvědomit, proč že jste vlastně tyto informace dokládali příběhem. Přijde pověstná rána mezi oči, kdy si divák souvislosti uvědomí.
 
A to je vše. Příběh je uzavřený, divák poučený. A jen pro jistotu na závěr příběhu shrňte jinými slovy, jak by se měl divák zachovat.
 
A kde příběhy hledat a jak konkrétně je vyprávět? K tomu se dostaneme někdy příště.
 
Snad jen pro pořádek. I obyčejné „Mně nejde do desky strčit RAMka" může sloužit jako první krůček za objevením zdánlivě banálního příběhu, který ve správný okamžik dojde až k tomu, že si diváci (doufám) uvědomí (ehm, uvědomili), jak rádi dnešní žáci experimentují.
 
A když si vyberete do svého výkladu pro ilustraci jen jeden důležitý fakt, objeví se i druhé plus.
 
Přestanete žvanit celou hodinu (co byste také celou tu dobu říkali, že?) a začnete vymýšlet aktivity, kterými své žáky zaměstnáte po zbytek hodiny.
 
Možná budou vaši žáci experimentovat, vždyť to mají v povaze. Nebo budou něco tvořit, analyzovat, vymýšlet. Prostě budou dělat sami, místo toho, aby tupě zapisovali to, co jim říkáte. Uvidíte, že vám jednou poděkují.
------
(Pozn. pod čarou. Ano, nemýlíte se. Je to jeden ze starších článků, lež mírně upravený - a hlavně, zapojený do miniseriálu o příbězích v prezentaci.)