Už se necítím jako workaholic. Práce zastanu méně (zato doufám, že užitečné), více času věnuji aktivitám, které mají smysl (rodina, koníčky). Psát texty a publikovat je pod původním názvem už mi nepřijde patřičné.
Změňte si tedy prosím ve svých RSS čtečkách starou adresu za novou. Nebo se na nové stránce zaregistrujte k odběru novinek e-mailem. (Cením si soukromí a slibuji, že vaši adresu nebudu šířit.)
A nebojte, s novým kabátem ovšem nepřichází změna obsahu: témata zůstávají víceméně stejná.
úterý 14. ledna 2014
pátek 6. prosince 2013
Hlasovací systém SOCRATIVE
 |
| Logo aplikace Socrative |
V současné době existuje celkem jednoduché řešení, které vyžaduje pouze připojení k internetu a tolik zařízení k němu připojených, kolik chcete nechat hlasovat studentů. A je úplně jedno, zda jsou to počítače, notebooky, tablety nebo mobilní telefony. Hlasovací systém SOCRATIVE si hravě poradí s kterýmkoliv z uvedených zařízení.
A pokud cítíte před anglickým rozhraním aplikace trochu ostych, mohlo by vám přijít k duhu krátké povídání, ehm, workshop-webinář právě na téma Socrative, který jsme dali dohromady s GeG Czech Google Edu Groups.
Enjoy!
úterý 19. listopadu 2013
Díky dvěma minutkám zkrátíte seznam úkolů na polovinu
 |
| Image courtesy Martin Whitmore |
V pravidle nehledejte žádnou vědu:
Během zpracování schránky prostě dělejte všechno, co stihnete udělat do dvou minut.
Ve výsledku byste jej zcela zbytečně zapisovali na seznam úkolů (či dalších činností) a potom jej v systému zase vyhledali a vyřešili ho.
Jinými slovy, neztrácejte čas s uspořádáváním krátkých (a přesto důležitých) úkolů a raději je rovnou udělejte.
Co můžete udělat se záležitostí v inboxu?
Během zpracování záležitostí nemáte jinou možnost než udělat jeden z pěti následujících kroků.
· UDĚLAT úkol hned sami.
· DELEGOVAT úkol někomu kompetentnějšímu (nebo třeba člověku, který si úkol více vychutná).
· ODLOŽIT úkol na později (na seznam dalších kroků či do kalendáře).
· ZALOŽIT na patřičné místo do systému podkladů.
· ZAHODIT a zapomenout na něj.
Aplikujte dvou-minutový zázrak
Možná je to jen můj pocit, ale jinak se snad ani nedá výsledek přísně aplikovaného pravidla 2 minut popsat. Jako učitel mám čas jasně definovaný celkem krátkými přestávkami, kdy se mohu do úkolu či záležitosti pustit.
Po příchodu z hodiny se čas přestávky ukrojí na nějakých 8 minut. A když odpočítám ještě minutku dvě potřebnou na připravení pomůcek na další hodinu, z imaginárního volna, které nám učitelům ne-učitelé závidí, zbývá tak pětiminutovka. (Nekalkuluji s nutností zajít si na toaletu, na to během dopoledne není čas.)
I během pěti minut se však dá něco stihnout. Něco, třeba malý krok jako e-mail, telefonát, který posune velký projekt kupředu.
Jednou se rozhodněte
Nejdůležitější je rozhodnout se – a rozhodnutí se držet. Samozřejmě se někdy netrefíte. Někdy zahodíte něco, co mělo v systému zůstat. Delegujete úkol, který se později vrátí jako bumerang a bude se dožadovat splnění. Odložíte úkol a on později vyhnije sám, aniž byste se do něj pustili.
Pořád mi ale přijde lepší rozhodnout se a posunout se kupředu, než při zpracování schránky sedět a dlouze meditovat nad tím, co by se mohlo se záležitostí udělat, kdyby…
V takových případech si ji založte třeba na seznam dalších činností @Promyslet a v nejbližší době se k ní vraťte. Na rozdíl od bezcílného bloumání (a ztráty času při zpracování schránky) však úkol uchopíte a (na základě vědomého rozhodnutí) promyslíte. Čím náročnější záležitost, tím se promýšlení (až do finálního rozhodnutí) protáhne.
Držte se svého rozhodnutí
A jakmile se jednou rozhodnete, stůjte si za svým. Nemá cenu se k rozhodnutí vracet a neustále řešit, zda jste se rozhodli správně. Rozhodněte se – a tím to pro vás končí.
Nastavte si (a dodržujte) časový limit
Nevím, zda skutečně platí Parkinsonovo pravidlo, které tvrdí, že daný úkol trvá přesně tak dlouho, kolik si na jeho vypracování vyhradíme. Pracovat s časovým limitem jsem se naučil už příliš dávno, a natolik se mi zaryl pod kůži, že si bez něj už vlastně rozhodování (a dělání) nedokážu představit.
Když se však někdy zapomenu a tweakuji (pro neangličtináře „upravuji, dolaďuji, vylepšuji, dotahuji do konce“ a to všechno pokud možno najednou), tak nějak se mi práce na úkolu protáhne.
Proto platí jedno: dvě minuty a dost. (A ano, kuchyňská minutka zpočátku určitě pomůže.)
Trénink dělá mistra
Nebude to trvat dlouho a pravidlo dvou minut se vám zaryje pod kůži. Brzy odhadnete, co se dá za dvě minuty stihnout. Brzy se začnete efektivně rozhodovat a především mnohé úkoly rychle řešit.
Přestanete si seznamy dalších činností (kroků) zaplevelovat krátkými úkoly, které už mohly být dávno hotové. A co je nejdůležitější: budete mít pocit, že se posouváte kupředu.
Zda to bude pocit oprávněný, tedy že se budou řešit ty opravdu důležité úkoly z hlediska priorit, zjistíme v některém z příštích článků série věnované produktivitě.
pátek 25. října 2013
Není nad kvalitní zpětnou vazbu
 |
| Image courtesy: Peter Fasano |
Co se žák z těchto informací dozví? V jednom okamžiku v 90 % případů probíhá více činností najednou. O které se mluví?
Co si o sobě myslím? V pubertě? No, že jsem pán tvorstva, ne? Že jsem snědl všechnu moudrost světa. Že mi dospělí můžou vlézt na záda.
Rodiče a vychovávat?
Účelem každé zpětné vazby není ulevit si od zlosti, ale poskytnout dostatek indicií a tím nasměrovat dotyčného jedince "správným" (rozuměj: "i pro dobro ostatních") směrem.
Šlo by to tedy i jinak?
4 kroky ke kvalitní zpětné vazbě
Pravidelní čtenáři blogu už asi očekávají, že přijde nějaká rada původně určená pro zcela jiné prostředí, většinou pro oblast managementu. Nemýlí se.
Na rozdíl od mnoha a mnoha "pedagogických" a "didaktických" příruček a učebnic nabízí tento typ "literatury" v praxi okamžitě použitelné a normálním jazykem popsané kroky. Michael Auzzene a Mark Horstman popisují ve svém podcastu Giving Effective Feedback na Managers-Tools™ velmi jednoduchou, na druhé straně užitečnou metodu, která staví na 4 krocích poskytnutí zpětné vazby.
"Můžu si s Tebou chvíli promluvit ..."
Z pozice žáka naprosto nečekaný zlom: učitel, tedy tvor, od něhož se očekává, že mě bude především "omezovat", mě žádá o svolení, aby si se mnou mohl promluvit? Wow. Efekt se u většiny žáků dostaví okamžitě. Učitel ukazuje lidskou tvář i v okamžicích, kdy bude něco vytýkat, a na podobné chování nejsou žáci často připravení.
Samozřejmě se vám nepodaří s každým žákem mluvit ihned. Přestávka má koneckonců jen 5-10 minut, zavolají vás k telefonu ... a také někdy dotyčný žák nemá čas. Pokud potřebujete s žákem mluvit delší dobu, domluvte se na nejbližší možný okamžik. V tomto ohledu mi vyhovují půl-polední nebo obědové přestávky.
V podstatě se pro mě učitele nic nezmění, jen oběd do sebe naházím místo 15 minut za deset, nezvednu 5-10 telefonátů nebo neodpovím na cca 10 dotazů, s nimiž za námi žáci každou přestávku do sborovny chodí.
"Podívej, když děláš ..."
Jak jinak chcete někoho upozornit, že dělá něco dobře nebo špatně, když se děje x věcí najednou? Jak se v tom má žák vyznat?
Přesně popsat prohřešek nebo dobře provedený postup pomůže při dalším kroku — budování žákovy odpovědi.
" stane se ... (toto):"
Mluvím-li o dobrém/špatném chování, není možné nezmínit následky. Stojí za to zmínit alespoň dva, ať si žák vybere. Z počátku bude spíš překvapený, protože mnohé z následků si samozřejmě ani neuvědomoval.
"Jak bys (chování) mohl změnit/dodržovat?"
Poslední krok
- ujišťuje, že stojí tento postup/chování dále dodržovat (případ chvály),
- umožnit každému, aby si nejprve zkusil najít cestu sám.
Samozřejmě trvá dlouho, než se žáci naučí hledat skutečně efektivní a hlavně realizovatelné odpovědi. Nefungující sliby typu "Tak já už vůbec nebudu zlobit." mi u každoročního laureáta minimálně důtky ředitelky školy se musí upravit.
"Co kdybys zkusil alespoň do konce týdne nekecat v chemii, aby si tě paní ředitelka nevšimla?" je výsledek ze předvčerejšího sezení. Pamatujte: zásada Allenova GTD Jaký je další krok? se může použít pro cokoliv, nejen pro organizaci pracovní náplně.
Jak tedy vypadá takový “mini-pohovor" v realitě?
(podobný rozhovor jsem vedl postupně s několika žákyněmi své třídy na začátku října [2007]. Jména jsem samozřejmě změnil.)
Kamilo, můžu si s tebou chvilku promluvit? (Huh?)
Podívej, když se vysmíváš Lubovi, že má mastnou hlavu, že má vlasy jako květák a já nevím co ještě, nedivím se, že na tebe před školou tak vyjel. Vždyť ty mu nedáváš jinou šanci, než aby ti to vrátil protismečí — a když on je pro tebe květák, ty pro něj jsi [...]. A už jste v sobě. Navíc si nemůžeš být jistá, že třeba nejde z ranního tréninku nebo hodiny tělocviku, že si je třeba nestihl ráno umýt a že mu to taky třeba vadí.
Co bys mohla udělat, abyste se zase nezhádali?
Odpověď si doplňte sami. (Pro upřesnění: Po chvíli ticha a za doprovodu slečniných slziček). Od října jsem — zatím — s tímto chováním neměl problém.
Netvrdím, že zatím postup zvládám použít automaticky a v každé situaci. Zkouším tak hodnotit projevy žáků teprve od září, takže mám na čem pracovat. Ale metoda jednoduše funguje.
Celé čtyři kroky navíc nevezmou víc než dvě minuty. Nejlepší ovšem je, že tento postup můžete použít jak pro nevhodné chování, tak i pro povzbuzení "dobré" praxe. Slyší-li i spolužáci v okolí třeba v průběhu hodiny, jaký způsob chování a práce funguje, někteří určitě nebudou pozadu, aby si jej vyzkoušeli.
[Republikovaný článek z 7.12.2007]
sobota 5. října 2013
K čemu se mohou studentům hodit myšlenkové mapy?
 |
| Mapka z hodiny |
„Pane učiteli, máme to vytvořit jako myšlenkovou mapu?“
Obdobné dotazy mi vždycky zvednou náladu.
Zeptají-li se mě totiž žáci na to, zda pracovat ve formátu myšlenkové mapy:
a) snadno se mi odpovídá („Ano, to vám doporučuji.“)
b) je mi jasné, že nad tématem alespoň trochu přemýšlejí (a pokud se do práce pustí, přemýšlet budou zcela určitě),
c) velmi pravděpodobně si budou téma pamatovat.
A jaké jsou další důvody?
Myšlenkové mapy graficky uspořádávají vztahy mezi tématy a koncepty. Využívají současně vizuální i verbální podoby nápadů.
Máme-li věřit tvrzení neurovědců, potom znázornění vztahů mezi jednotlivými koncepty usnadní zapamatování, neboť začlení nové informace do patřičného kontextu a současně umožní doplnit relevantní informace uložené v paměti.
Ideální nástroj, že?
Ve školské praxi je to s používáním myšlenkových map poněkud komplikovanější.
I když se minimálně pro část studentů využívajících především vizuální (a do jisté míry také prostorovou) inteligenci (nebo přesněji vizuální a motorický (kinetický) styl učení) mapy více než hodí, na školách, zejména těch středních a vyšších, se vyskytují stále jen sporadicky.
Až na několik osamělých vlaštovek totiž učitelé s mapami bohužel cíleně nepracují.
Smutné. Vzhledem k tomu, jak efektivní nástroj pro třídění informací a zvýšení produktivity mapy jsou, nemělo by se na ně ve školách zapomínat.
K čemu by mohli studenti mapy používat?
Vlastní tvoření mapy je k nezaplacení
Na myšlenkové mapě člověk pracuje nejčastěji samostatně. Hledá vlastní témata. Hledá jejich ideální pojmenování. Hledá vlastní obrázky, které jednotlivé „uzly“ vystihnou.
Informace se v mapách objevují ve vizuální podobě. Myšlenkové mapy vlastně převádí i nejsložitější témata do „jednoduchých“ diagramů, znázorňujících klíčová témata, doplňující informace a především jejich vzájemné vztahy.
Když se student pustí do tvoření myšlenkové mapy, musí nejprve rozložit komplexní, nezpracované informace (znalost) a problémy do klíčových konceptů (analýza), zhodnotit jejich význam, uspořádat (porozumění) a následně je vzájemně propojit (syntéza), a tedy použít v systému, který student chápe. Vlastní kresby (či další „grafická“ vylepšení map) potom zapojují do práce na mapě také tvořivost. (Nešálí vás zrak, celá Bloomova taxonomie v jednom odstavci, ehm, při tvoření jedné mapy.)
Mapy umožňují studentům vidět jednotlivé koncepty ve vzájemném vztahu s koncepty, které již chápou. Umožňují jim připojit k existujícím konceptům nové informace a uspořádat je do logické struktury, se kterou budou moci později pracovat.
Jinými slovy, učit se smysluplně. Šprtům a tzv. průtokovým ohřívačům ovšem mapy radost neudělají. I sebemenší krůček jako souhrnné pojmenování tématu či hlavních podtémat totiž vyžaduje, aby student u učení přemýšlel - a pokud možno vlastními slovy.
V jakých oblastech mohou studentům myšlenkové mapy pomoci?
1. Brainstorming a evokace (třeba před zkoušením)
Dojde-li na brainstorming, mapy poslouží více než skvěle.
Řekl bych, že jen o malinko lepší je používat při brainstormingu lepíky, aka lepicími lístečky. Ale vzhledem k ceně lístečků a požadavkům na prostor při lístečkové variantě je to vítězství o prsa.
Z vlastní zkušenosti můžu směle tvrdit, že jen málo činností vám před zkoušením zajistí úspěch, jako když si ze studovaného tématu vytvoříte myšlenkovou mapu.
Je celkem jedno, o jaký předmět se jedná. A vzhledem k úspěchu dcerky v testu z fyziky, kterému předcházelo kreslení mapy na téma difúze, Brownův pohyb a další, dostáváme se do království neomezených možností. Stejně jako v zeměpisu na obrázku. (Nejkrásnější ovšem, že ji do kreslení map nemusím nutit. A vlastně ani jí o tom říkat.)
2. Řešení problémů a rozhodování
Myšlenkové mapy nutí studenty přemýšlet s tužkou v ruce. Nutí uvádět jednotlivosti do kontextu s dalšími jednotlivostmi i s celým kontextem.
Mapa je díky rozložení uzlů („bublin“) z obou stran centrálního pojmu velmi flexibilní.
Především v digitální podobě umožňuje formát mapy jednotlivé informace přesouvat Tím lze alespoň částečně předvídat, jak by se mohly jednotlivé scénáře v budoucnosti odvíjet. Proto mohou při práci s mapou studenti odhalit i alternativy, které nebyly na první pohled patrné.
Jinými slovy, díky flexibilitě mapy se mohou studenti podívat na problém z různé perspektivy.
(FYI: Podobně se v elektronické podobě chová také klasický odrážkový seznam, např. ve wordovském dokumentu v zobrazení „osnova“, které umožňuje jednotlivé části seznamu rychle „sbalit“ či přesunout na konkrétní místo.
Minimálně mně ovšem vztahy znázorněné v mapě usnadňují práci i orientaci. A zatím ve všech softwarech na tvorbu map, s nimiž jsem kdy pracoval (a nebylo jich málo), byla práce daleko příjemnější než v klasickém odrážkovém seznamu.)
3. Psaní poznámek z výkladu/samostudia ve formě mapy
Většina studentů si zapisuje poznámky klasickým způsobem pod sebe, do odrážkového seznamu. Mapy, zejména ty v digitální podobě, jsou pro psaní poznámek daleko efektivnější.
Výklad či prezentace, stejně jako práce se studijní literaturou, již dávno není lineární.
Učitelé během výkladu nikdy nepostupují lineárně od A do B, z B do C, z C do D. U většiny „učebních“ látek to vlastně ani nejde. Skáčou od jednoho k druhému (přesněji „stále se vrací k tomu samému“), neboť z vyděšených očí svěřenců pochopili, že drtivá většina - nepochopila.
Uvádí další a další konkrétní příklady použití, jednotlivé jevy odhalují z různých úhlů pohledu, vysvětlují souvislosti.
Jak má chudák klasický lineární záznam obstát v tak komplikované džungli?
(Světlou výjimkou budiž absolutní základy matematiky, které ve své ryzí podobě třeba sčítání a odčítání do desíti či malé násobilky příliš prostoru pro experimenty typu „Vysvětlím to 41 různými způsoby.“ nenabízí. A navíc žáci na této úrovni budou jen těžko řešit, jak nakreslit myšlenkovou mapu.)
A literatura? Schválně se podívejte se do jakékoliv „nové“ učebnice.
Všimli jste si, nakolik doplňují obrázky a jejich popisky klasický „blok“ textu? Jak se informace překrývají? Doplňují? Upřesňují? A do jaké míry rozšiřují základní informace odkazy například v okrajích? A o kolik se informace rozšíří, vezmete-li do ruky druhou učebnici?
A to raději už ani nezmiňuji, jaký kolotoč nastane, když se učitel rozhodne doplnit informace odkazem na nějaký multimediální obsah, který do rovnice „čtu + vypisuji = (snad) zapamatuji“ přidá proměnnou „ne/líbí se mi to“.
Struktura mapy umožňuje velmi rychle přidat na požadované místo novou informaci.
Stručnost, možná až úsečnost, kterou tvoření myšlenkových map vyžaduje v heslu „jedno (několik) slov- jeden uzel“, ovšem na druhou stranu zajistí, že si studenti nevypisují celá souvětí (plná předložek, spojek, sloves a další havěti), ale pouze klíčové informace.
Každá mapa by se navíc měla vejít na jeden list papíru. Proto mají studenti stále před očima celou hierarchii vysvětlovaného problému se všemi konkrétními příklady, jejich teoretickým základem a vztahy mezi nimi.
Vezměte například úvodní mapku. Vznikla letos v 6. ročníku, když jsme s žáky probírali veledůležité učivo „jak si psát poznámky“ (respektive jak poznat klíčovou informaci od těch méně důležitých a jak si tuto hierarchii poznamenat, abych se v tom za nějakou dobu stále vyznal). A nástrojem byl celkem schopný (a zdarma) Coggle.it.
4. Shrnutí knih, článků a esejí
Na základní škole méně, na vyšších stupních mnohem častěji, setkávají se studenti vedle učebnic s další studijní literaturou, která doplňuje základní učebnice. Nemusí se jednat jen o učebnice.
Čím je materiál delší a složitější, tím obtížněji se v něm člověk vyzná. A tím hůře si pamatuje, o čem vlastně čte.
Myšlenkové mapy nutí studenta rozložit komplikovanou informaci do menších úseků, které se snadněji pamatují. Zachycují základní informace v kontextu ostatních informací a tím usnadňují jejich uložení do systému již pamatovaných záležitostí.
5. Rozložení projektů až na úroveň jednotlivých úkolů
V ideálním případě zadávají učitelé ve škole projektově laděné úkoly. V ještě ideálnějším případě se vedle individuálních projektů objevují také projekty skupinové. A v úplně nejideálnějším případě se jedná o dlouhodobější a pokud možno komplikované projekty.
Zejména starší (rozumějte, zkušenější) studenti nejsou z velkých projektů příliš nadšení. Není se čemu divit. Prvotní šok (a představa obrovské kopy práce) vezme dech mnoha zkušeným projektovým matadorům.
A šok neplyne jen z objemu práce. Velkou část práce na skupinovém projektu tvoří také organizace, komunikace a rozložení práce všem členům týmu.
Myšlenkové mapy při přípravě projektu pomohou.
Ať už ve fázi brainstormingu, roztřídění a zhodnocení výstupů přes rozmělnění konkrétních oblastí odpovědnosti až k jednotlivým konkrétním činnostem (nebo kontaktním údajům na členy projektového týmu). A to vše na jedné stránce.
6. Příprava podkladů pro psaní slohovek, referátů, laboratorních protokolů a (třeba) seminárek
Přípravě na psaní, psaní a také hodnocení slohových prací věnuji v budoucnu samostatný článek.
Nyní snad postačí jen podotknout: slohovou práci nelze začít psát od začátku do konce (jak mnozí studenti dělají).
Stejně jako u projektu, i u referátu, slohovky či jiného „textu“ musí proběhnout fáze posbírání, utříbení, přeformulování informací a jejich poskládání do smysluplného, souvislého a na sebe navazujícího souboru úryvků a poznámek. Z nich následně vznikne použitelný a (velmi pravděpodobně) smysluplný text. A navíc to nebude bolet.
Myšlenkové mapy proces vzniku referátu, slohovky (nebo třeba tohoto článku) výrazně usnadňují. Věřte mi. A pokud pochybujete, počkejte si na příští článek.
Milí učitelé,…
nevytvořil jsem souhrnný text. Zdaleka jsem nevyčerpal všechny možnosti, které by na téma studentský život a práce mohly zaznít. Mnohý z výše uvedených bodů se překrývá s již publikovanými texty o mapách v hodinách či mapách pro učitele.Jako vizuální typ studenta však prosím.
Mapy rozhodně nebudou vyhovovat všem typům studentů. Některým jejich výroba bude trochu na obtíž.
Ale přesto naučte své studenty myšlenkové mapy používat. Nějakou dobu potrvá, než si tuto techniku osvojí (a upevní). Veďte je, nuťte je zpočátku mapy používat. Nechejte je, ať si do map kreslí. Ať si jednotlivé větve mapy vybarvují. Ať se nad jejich tvorbou baví.
Může to znít jako ztráta času. Leč, uvědomte si jedno: učíte je myslet s tužkou v ruce. Učíte je hledat v hromadě informací souvislosti. Učíte je drolit komplikované problémy v jednoduché, přehledné diagramy.
Učíte je pro život.
Zapojte se do diskuse:
- K čemu používáte myšlenkové mapy?
- Jak používáte myšlenkové mapy ke svému studiu?
- Jak vedete žáky k tomu, aby myšlenkové mapy používali?
pátek 6. září 2013
Když se projekt ne(z)daří
 |
| Image courtesy: blathlean |
U menších záležitostí se člověk oklepe a jde s někdy trochu kyselým úsměvem dál. Sice jej zamrzí, že se věc nepodařila, ale s následky se vyrovná víceméně snadno.
Jinak je to však s většími projekty.
Dva tři měsíce, nebo dokonce půl roku či rok na něčem pracujete a místo nadšení z úspěchu a pocitu z dobře vykonané práce (a v neposlední řadě také sjednaného finančního ocenění) se dostaví pocit naprosto opačný.
A jeho intenzita a dotěrnost navíc přímo úměrně stoupá s délkou projektu, který se nevyvedl.
Nepřeskládávali jste hromadu dynamitu, takže nepovedený projekt naštěstí nikdy neznamená konec světa – byť se tak můžete cítit v okamžiku, kdy se o konci dozvíte.
Pravda, když na něčem člověk delší dobu pracuje, určitě si k této věci vytvoří i emocionální vztah.
Postupem času mu prostě začne záležet na tom, aby to vyšlo. Jakmile však začne práce hodně skřípat, vypadne z rytmu a nadšení se sesype jako domeček z karet.
Změňte cíl a případně pravidla hry projektu
Naštěstí se téměř nikdy nestane, že byste zničehonic spadli z výšin a znenadání zjistili, že projekt končí.
Už během práce na projektu se určitě tu a tam objeví signály, které věští budoucí nebezpečí.
Nemusí to být jen signály zvenku, mnohdy postačí všímat si jen toho, jak se vám do práce na jednotlivých krocích projektu chce.
Selhává motivace? Zjišťujete, že místo práce kroky stále častěji odkládáte? Rozplývají se vám úkoly do ztracena a projekt ztrácí hranice?
V podobných případech doporučuje David Allen (a samozřejmě i zdravý rozum) na chvíli zastavit a zjistit, proč se projekt vylil z břehů.
Podívejte se na (anebo ještě lépe napište si) svou vizi projektu. Nejčastěji totiž projekt selže proto, že člověk neví, anebo si neuvědomuje, za čím se vlastně pachtí a kam směřuje. Čeho chcete dosáhnout? Jak má vypadat výsledek?
Nemusíte si vytvořit naprosto přesnou představu, jak bude závěrečný výsledek vypadat. (Ale není to na škodu.)
Přesnou představou výsledku myslím například vizi, že článek bude rozdělený do dvaceti odstavců na 3 stránkách a každý odstavec bude obsahovat x slov. Ač by mi nějaká čísla jistě pomohla při promýšlení obsahu jednotlivých stránek nebo odstavců, přece jen bych podobnou vizi vnímal jako příliš svazující. Někdy se prostě u promýšlení textu nechávám rád překvapit tím, kam až se v myšlenkách dostanu. (Pro zajímavost, tento článek je výsledkem promýšlení úplně jiného textu.)
Představu, jak bude výsledek vypadat, u delších projektů většinou nevytvoříte snadno. Takových těch kreativních záblesků, kdy najednou přesně uvidíte dotyčnou věc, jsem v praxi moc nezažil.
Protože „představa“ výsledku pro mě znamená v jedné větě popsaný stav situace po dokončení projektu, její promýšlení se u delších záležitostí občas nějakou dobu protáhne. Větu totiž v okamžicích, kdy se mi do práce nechce, často používám jako jakousi „mantru“: říká mi, proč dělám to, co dělám.
(Předchozí odstavce musí na mnohé z vás působit hodně „ujetě“.
Přesně tak jsem se cítil i já, když jsem tyto řádky dával dohromady. Jiné slovo než mantra mě ovšem nenapadlo. Možná to bude tím, že jsem viděl až příliš mnoho přednášek a četl až příliš mnoho textů Guye Kawasakiho, který místo „poslání“ firmy doporučuje vytvořit právě onu mantru – jednoduchou a jasnou všem zaměstnancům i zákazníkům. V mém podání je ovšem „představa“ výsledku projektu o něco delší než tři či čtyři slova.)
Zkuste se podívat také na pravidla hry, která jste si pro projekt nastavili.
Jaké zásady jste si pro tento projekt stanovili? Nejsou příliš svazující? Nenutí vás příliš se držet vyjetých kolejí – zatímco by tento projekt potřeboval spíše úplně jiný, nespoutaně kreativní přístup?
Když jsem začal učit (a vlastně i školit), stanovil jsem jedno základní pravidlo: účastníci mých „hodin“ musí být aktivní. Jinými slovy, danou problematiku nejlépe pochopí, když si ji na sobě prakticky vyzkouší.
Dlouhou dobu tento přístup vycházel, než jsem se začal z ničeho nic topit na přípravě jednoho semináře. Jednotlivé dílky do sebe nezapadaly, tu neseděl čas, tady selhávala návaznost aktivit a jejich napojení působilo až příliš strojeně.
Vzhledem k tomu, že byl můj nějaký dvacátý workshop (a vezmu-li v úvahu i vyučovací hodiny, tak minimálně třítisící příprava), pravidlo o maximální aktivitě účastníků jsem si ani neuvědomoval – dokud jsem neudělal krok stranou a nepodíval se na připravovaný workshop z ptačí perspektivy.
Zastavte se také nad průběžnými „signály“ od klienta. V okamžiku, kdy člověk pracuje na delším projektu (dejme tomu na tříměsíčním), určitě se s klientem minimálně telefonicky domlouváte nad vašimi návrhy a řešíte detaily.
Všechny poznámky k projektu patří do podkladů.(V mém případě je to většinou poznámky v Evernote.) Nikdy nevíte, kdy se budou hodit.
Nedílnou součástí záznamu je i shrnutí závěrů, na kterých jsme se s klientem shodli. Jakmile si totiž píšete informace na jedno místo, objeví se vedle sebe informace, které jste dostali v různé době a různých fázích projektu – a ony opakující se signály samy z šedi informací vystoupí.
Pokuste se zjistit všechna proč
Někdy se ovšem zastavit včas nepodaří.
Dostaví se zklamání, otřeseně sedíte nad rozdělanou (nebo v horším případě víceméně dokončenou prací) a vaše další plány se sesypaly jako hromádka karet. Všichni blízcí se za vás sice postaví, všichni radí „Nechej to být.“, či přidávají „Pusť se hned do něčeho jiného.“ – ale pořád to jaksi není ono.
Stát se mohlo cokoliv. Až opadne první vlna zklamání, vyplatí se zastavit se a zjistit, proč projekt nedopadl podle vašich představ. A vzhledem k tomu, že v podobných případech se člověku do přemýšlení nechce, nejjednodušší je využít existujícího rámce, například použít metodu 5 proč?.
Postup je jednoduchý, sérií otázek Proč se stalo A? Proč A způsobilo B? Proč B způsobilo C? atd. Ono číslo 5 v názvu metody je jen orientační a stanovuje minimální počet otázek, které musí zaznít. Velmi často
Metodu 5 proč? vytvořil japonský průmyslník a vynálezce Sakichi Toyoda a ve velkém ji použila například automobilka Toyota při přetváření svého výrobního procesu.
Jestliže postupujete správně, pomůže vám zjistit, z čeho vaše chyba či selhání pramenilo, a napomůže, abyste se podobné situaci příště vyhnuli.
Přestože se jedná o postup efektivní, metoda 5 proč má své mouchy.
Asi nejvýznamnější z nich je fakt, že je nutné se ji pořádně naučit. A ani to však nezaručí stoprocentní úspěch.
Může se stát, že během hledání odpovědi na otázku Proč se to pokazilo? zůstanete jen u příznaků a hluboko ke kořenům se nedostanete. Důvody, z kterých klient projekt odmítl, také nemusí být zřejmé (nebo to nemusí být ty, které vám předložil). Ač z nich budete vycházet či si jiné důvody představíte, nikdy nebudete znát celé pozadí, a tak získáte jen subjektivní hodnocení toho, co se mohlo pokazit.
U mnoha projektů, které selhaly vaší vinou, je ovšem toto subjektivní hodnocení naprosto zásadní.
Připravte se na studenou sprchu. Na rozdíl od selhání někoho jiného nebude zjištění, kde jste selhali vy, patřit k nejsvětlejším okamžikům vašeho života.
Praxe mě však v této oblasti dostatečně vyškolila. To, že jsem uviděl, co se pokazilo, mi vždy pomohlo se se situací snadněji vyrovnat. A jako naprosto jasná, přidaná hodnota poslouží uvědomění jako náplast na budoucí bolístky – člověk minimálně zjistí, na co si musí příště dát větší pozor.
Maximálně využijte existujících částí
Ač dopadl neslavně, stále ještě můžete z projektu něco vytěžit. Jinými slovy, klávesa DELETE není vždy tím nejlepším přítelem a je na ni vždy času dost.
To, že jeden klient projekt odmítl, neznamená, že by se nedal přepracovat a nabídnout klientovi jinému.
(Jak jste asi vycítili, mluví ze mě zkušenost. Workshop, který jedna organizace odmítla – a tím smetla ze stolu více než 70 hodin příprav, si do dnešního dne s patřičnými úpravami pro jejich prostředí vyžádalo dalších 5 jiných klientů. (A i dnes, celé 4 roky ode dne, kdy vznikl tento text, se rýsují další možnosti využití. Toto jako argument snad mluví samo pro sebe. A ano, nemýlíte se, i ta původní organizace už o onen workshop také projevila zájem.)
Podívejte se na všechny podklady, které jste během práce shromáždili. Nebude možné je použít jinde? K čemu ještě by se mohly tyto informace hodit? Projděte si také kontakty, které jste prací na projektu získali.
V této fázi zjišťování mi hodně pomáhá jednoduchá SWOT analýza, ovšem s tím, že v podkladech hledám ony silné stránky a příležitosti k jejich dalšímu využití. Mnohdy člověk třeba zjistí, že z prezentace může použít tento koncept, a tahle série snímků, ta určitě zabere i v jiném kontextu.
(Pokud se rozhodnete použít SWOT analýzu, vážně se v této fázi soustřeďte jen na silné stránky a příležitosti. Sice jsem v předchozím bodě tvrdil, že pomáhá vědět, co se kde pokazilo, ale všeho moc opravdu škodí.)
Nastartujete se dalším projektem
Nevím, zda jste někdy slyšeli o Benu Saundersovi. Před nějakým týdnem jsem v angličtině pouštěl svým deváťákům (jako motivaci pro ty, kterým se nepodařily přijímací zkoušky napoprvé) přednášku o jeho téměř neuvěřitelném výkonu: na lyžích a sám dojel na severní pól. „Úlet“, který do této doby zvládli pouze čtyři lidé v dějinách. „Úlet“, který Reinhold Messner označil jako 12x náročnější než výstup na Mount Everest.
Nebyl to jeho první pokus o dosažení pólu. První neúspěch ve 23 letech způsobila spousta faktorů - od omrzlin přes nedostatek potravin až po napadení ledním medvědem. Ben krásně popisuje, jak se cítil, když tento projekt poprvé selhal.
S úsměvem mluví o tom, jak ležel na posteli a jediné, co zvládl, bylo sledovat telenovely. A do toho přišla SMS zpráva od bratra s citátem ze Simpsonů:
Snažil ses ze všech sil a absolutně jsi to nezvládl. Poučení do budoucna: příště se vůbec nesnaž.
S Homerem Simpsonem se těžce polemizuje. Ale přesto:
Nezáleží na tom, jak velký projekt selhal. Určitě to nebyl váš projekt poslední. Na stole sice ještě leží trosky předchozí katastrofy a možná se vám do ničeho příliš nechce, ale následující věta je extrémně důležitá:
Co nejdříve si najděte něco jiného. Nemusíte se zrovna pouštět do nějakého pracovního projektu. Jako rekonvalescenci si třeba naordinujte nějaký projekt vycházející z vašeho koníčku.
Mé malé rekonvalescenční tajemství: když někde „vybuchnu“, začnu psát jako „náplast na bolístku“ nějakou povídku „do šuplíku“. Anebo se pustím do dokončování některého z předchozích nedopsaných textů.
Nakonec je víceméně úplně jedno, jaký projekt jako náplast zrealizujete. Víceméně nezáleží na tom, zda provedete analýzu toho, proč se váš velký projekt nezdařil. Nemusíte se ani pouštět do podrobného hodnocení podkladů. Použijte jakýkoliv způsob, kterým se co nejrychleji dostanete do sedla. A udělejte to co nejdříve.
[Upravený článek ze září 2009. Od té doby je přednáška Bena Saunderse mimochodem pevnou součástí mé angličtiny v 8., respektive 9. ročníku.]
pondělí 2. září 2013
Nečekejte, že vám hned zatleskají
 |
| Image courtesy: Sean Dreilinger |
"Jak to myslíš, Alberte?"
"No, že můžete všem přikazovat, co mají dělat!"
"Hm, nemám pocit, že bych právě tohle dělal."
"No, vy učitelé nám třeba říkáte, co se máme učit. To já, kdyby bych učitel, tak od první do deváté třídy probírám pořád to stejný, co se bere v první třídě. A dovolil bych děckám, aby si hrály."
Rejpavý učitel ve mně zaplesal. Ono se to zrovna hodilo, neb jsme s deváťáky hodinu předtím krátce řešili, co očekávají, že se jim bude z toho, co se ve škole naučili, hodit v praxi. A proto jsem, přesně podle zásady Nahrávky na smeč se neodmítají, zaútočil.
"Myslíš? Zní to zajímavě, to ano. A děcka by ti určitě poděkovaly. Seděly by na Facebooku, hrály by si s figurkami, prostě užívaly by si 9 let volna."
"No, to by to měly dobrý, že?"
"A co by dělaly potom? Co by dělaly, až skončí základní škola? Jak by se se znalostmi z první třídy dostaly na nějakou střední školu? Jakou práci by mohly dělat, kdyby si ani neuměly pořádně přečíst smlouvu a spočítat, kolik mají platit v obchodě? Kdyby se pomalu neuměly ani podepsat?"
"He?"
"A víš, co by na tom bylo nejlepší?"
"He? Ehm?"
"Jediný, kdo by za to mohl, bys byl ty. Tys byl ten zodpovědný.
Tys byl ten učitel, který jim měl připravit podmínky, aby se připravily do života. Aby se naučily dovednosti, které se jim budou hodit. A teď jim je patnáct - a proti ostatním žákům z jiných tříd a škol nemají šanci.
To je dobrá představa, že? Uvědomit si, že jsi zničil život 30 mladým lidem."
"Ehm,..."
"A udělals’ to jen proto, abys byl u nich chvíli populární, aby tě měly rády," zasmečoval jsem závěrečnou podpásovku.
Suše polkl... a odešel.
Asi mám omezený počet známých, ale neznám žádného učitele či učitelku, kteří by spadaly do klasické “To je ale typická úča” šablonky.
Moji kolegové a ti další, s nimiž jsem měl tu čest setkat se jak v rámci svých školení, tak i těch, kterých jsem se jen účastnil, se na hodiny připravují.
Vytváří pracovní listy, vytvářejí vlastní pomůcky. Přemýšlejí nad tím, co jak učí. A hledají cesty, jak ne úplně zajímavé učivo přetavit pomocí zajímavých aktivit v amalgám užitečných dovedností - a znalostí.
Mixují, rozmělňují a zase spojují různé předměty do smyslupných projektů. Na jejich konci neleží jen hromádka snadno ověřitelných znalostí, nýbrž (a především) kopa naprosto unikátních dovedností.
Takových, které jejich žáci v praxi určitě využijí.
Jistě, jsou nároční. Vyžadují, aby si žáci něco zapamatovali. Vyžadují, aby tyto znalosti uměli správně použít. Vyžadují, aby s nimi svedli efektivně pracovat. Aby dokázali vysvětlit “Proč?”
Jsou nároční. Šponují nervy žáků (a jejich rodičů). Nutí žáky, aby ze sebe vydávali jen to nejlepší. Motivují. Odměňují. A znovu přicházejí se zajímavými aktivitami. A znovu zvedají pomyslnou příčku o kousek výš.
Dnes opět začíná desetiměsíční maraton. Ne každý tempo vydrží. Ne všichni poběží celou dobu naplno. To se u závodů na dlouhou trať stává.
Musíme se ale snažit, aby běželi všichni. Aby ze sebe vydali všechno. Aby každou práci odevzdávali s vědomím, že lepší to už být nemůže.
Budou remcat. Budou stávkovat. Budou škemrat, že další písemku už ne, ne, ne. Slabší povahy občas omdlí. I to s sebou přináší běh na dlouhou trať.
Nečekejte, že vám hned zatleskají. To přijde až později. A potom, potom vám - třeba jen v duchu - poděkují.
I to se počítá.
A jak zní rada na závěr?
Naložte jim, každému podle jeho možností. Naložte jim, až se budou prohýbat. A když už to bude vypadat, že víc už nezvládnou, naložte jim toho ještě víc. Oni se s tím poperou. A za pár let pochopí.
Musíte splnit jen jedinou podmínku: to, co naložíte, musí mít pro žáky smysl. A to nejen pro nejbližší písemku. Musí to být něco, co v životě opravdu využijí. Jinak ten maraton běželi zbytečně.
středa 28. srpna 2013
Brainwriting: efektivnější než brainstorming?
 |
| Image courtesy: Bruce Guenter |
První místo na žebříčku patří metodě právem, vždyť jedná o jednu z nejstarších technik kreativního myšlení.
Narazíte na něj všude, od tvůrčích počinů v reklamních agenturách přes evokování dříve slyšených a snad zapamatovaných informací ve škole až k plánování a přípravě marketingových plánů v korporacích.
David Allen považuje brainstorming za jeden z kroků „přirozeného modelu plánování“ projektů GTD.
Stručně řečeno, bez „brainu“ se neobejdete.
Ve skutečnosti ovšem brainstorming nemusí být tou nejefektivnější metodou.
Abyste mohli „brainstormovat“, potřebujete skupinu lidí, kteří si budou vyměňovat podněty, inspirovat se z návrhů ostatních, případně jednotlivé podněty dál rozvíjet. Čím dál častěji se tvrdí, že právě tým lidí může vytvořit hodnotnější dílo než samotný jednotlivec.
Další studie však prokázaly, že samostatně pracující jedinec dokáže vytvořit lepší a hodnotnější nápady, než když pracuje ve skupině.
Dokonce i samotný tvůrce brainstormingu Alex Osborne upozorňuje na to, že ve skupině lidé tvoří daleko méně nápadů než o samotě.
Člověk nemusí příliš přemýšlet, aby našel hned několik důvodů „selhávání“ brainstormingu.
Skryté hodnocení
Během brainstormingnu by se měly objevit všechny nápady, s absolutně žádnou kontrolou, bez jakéhokoliv hodnocení nebo váhání. To jest stav ideální, kterého nedosáhnete vždy. (Chtělo se mi napsat nikdy, ale buďme alespoň chvíli optimisté).Ve skupině se vždycky najde někdo, kdo si bude myslet, že jeho nápad není v dané situaci vhodný, že je úplně mimo mísu... prostě že si jej raději nechá jen pro sebe.
Mluví pouze jeden člověk
První zásada brainstormingu - respektovat jakýkoliv nápad druhého a zapsat jej - vytváří v živé, tvořivé atmosféře "frontu" nápadů, čekajících na zapsání.Jenže podle výzkumů se člověk nedovede soustředit v jednom okamžiku na více než max. 7 podnětů/informací. A pokud budeme věřit bestselleru Pravidla mozku, soustředíme se na jednu jedinou věc.
Když čekáme, až někdo domluví, dozapisuje, dodefinuje nebo doupravuje svůj nápad, posloucháme jej a současně hledáme nový nápad, promýšlíme stávající, který bychom rádi vyslovili nahlas, hodnotíme jej, upravujeme, zkracujeme nebo v nejhorším případě zcela zavrhneme. A jindy jen vypneme a přemýšlíme nad tím, co musíme koupit k večeři.
Ve výsledku potom platí, že čím větší počet účastníků brainstormingu, tím více nápadů vezme před zapsáním za své.
Osobní vztahy
Chtě nechtě se vám do brainstormingu promítnou i osobní vztahy mezi jednotlivými účastníky.Nemusí se jednat přímo o spory, úplně stačí, aby se objevily různé osobnostní typy.
Dominantní osoby snadněji prosadí svůj názor - minimálně jej nechají alespoň dříve zaznít (a tedy i zapsat). Tvrdohlavci neustále omílají jedno a obhajují svůj pohled na věc. Nejistí jedinci raději mlčí, vyhýbají se kontroverzním myšlenkám a navrhují spíše konformní s nápady ostatních, které považují za „bezpečné“.
Samostatnou kapitolou je práce skupiny, jejíž členové pochází z různých úrovní rozhodování (a vedení).
Výsledek? Neproduktivní, nebo alespoň ne 100% produktivní sezení.
Řešení: Brainwriting
Platí-li, že brainstormingovým sezením vládnou dominantní jedinci, brainwriting umožní každému vyjádřit svůj nápad. Nápady se neříkají nahlas, sezení probíhá v té nejdůležitější fázi v tichosti a každý své nápady zapisuje.Nejčastěji se používají varianty metody zvané 6-3-5: 6 účastníků napíše během 5 minut na svůj papír alespoň 3 nápady.
Během 30 minut čistého času (ve skutečnosti trvá sezení 6-3-5 spíše 60 minut – čas narůstá při čtení předchozích nápadů) získáte více než 100 různých nápadů, s nimiž můžete později pracovat.
Jak sezení probíhá?
- Účastníci sedí kolem stolu rozdělení do skupin po 6. Každý má před sebou list papíru s nadepsaným tématem brainwritingu.
- Na povel moderátora má každý účastník přesně 5 minut, aby na svůj papír napsal (a patřičně popsal nebo vysvětlil) 3 nápady.
- Po 5 minutách se posune každý svůj papír o jedno místo dále, řekněme doleva.
- Všichni si přečtou 3 předešlé nápady a přidají 3 nové, další. Mohou se inspirovat již popsanými podněty, nebo zapisují zcela nové myšlenky. Neopakují však ty nápady, které napsali na předchozí papír.
- Po uplynutí dalších 5 minut se kola opakují až do okamžiku, kdy před každým účastníkem jeho původní papír.
- Jakmile se skončí, nápady se přečtou, prodiskutují a zhodnotí tak, jako každé jiné brainstormingové sezení.
Počty minut a účastníků můžete samozřejmě podle potřeby jakkoliv upravit, např. 5-3-3, neboli 5 účastníků, 3 nápady ve 3 minutách. Vždy ale platí, že z obdobného sezení získáte velké množství nápadů. A ze statistického hlediska bude určitě alespoň jeden z nich použitelný.
Jiné varianty brainwritingu:
Kolotočový brainwriting
Místo přesně stanoveného počtu nápadů zapisují účastníci v průběhu 3 minut VŠECHNY nápady, které stihnou zapsat.Kolotočový brainwriting se hodí především v nejranějších fázích projektu, kdy se teprve hledá zaměření nebo celé téma.
Hlavním cílem podobných sezení je získat co největší počet nápadů, z nichž by se dalo vybírat a postupně je zužovat.
Brainwritingový zápisník
slouží při delších setkáních, během kterých probíhají různé aktivity, například celodenní či vícedenní akce.Každý z účastníků dostane notýsek (nebo třeba jen několik listů papíru - ale snadno odlišitelných od ostatních materiálů používaných během jednotlivých sezení a aktivit).
Účastníci potom do zápisníku zapisují vše, co je během akce napadne. Na konci akce moderátor zápisníky vybere, sepíše všechny nápady a rozešle je VŠEM, kteří se na akci brainwritingu účastnili.
POST-IT brainwriting
Místo papíru se používají slavné post-itky, lepíci neboli barevné lepicí lístečky, které se po dokončení první části sezení (tj. během hodnocení) shlukují a uspořádávají podle různě nastavených kritérií.Základní zásada zní: na jeden lísteček patří vždy jeden jediný nápad. Na rozdíl od klasického "post-it" brainstormingu, kdy nápady zapisuje na lístky sám moderátor, při "post-it" brainwritingu píší nápady sami účastníci.
Brainwriting jako myšlenková mapa
Zkuste během sezení zapisovat nápady formou myšlenkové mapy.Místo hlavní (a mnohými porušované) zásady myšlenkových map - jedna čára jedno slovo - pište vždy na jednu část větve mapy vždy jeden nápad.
Jednotlivé nápady máte ve výsledku rozdělené do jakýchsi kategorií, s nimiž se vám možná bude lépe pracovat.
Volné psaní
Po určitou dobu zaznamenávejte jakýkoliv nápad nebo podnět (pro začátek doporučuji alespoň 10 minut).Na rozdíl od „klasického“ brainwritingu, kdy částečně nápady před zaznamenáním promýšlíte, u volného psaní zaznamenáváte vše pod tlakem zásady „tužka nesmí opustit papír“. Jakmile stanovený limit skončí, měly by se stát dvě věci:
- S hrůzou zjistíte, o čem jste vlastně 10 minut psali.
- Bude vás nesnesitelně bolet ruka.
Brainwriting pomocí flipchartů
Rozmístěte po místnosti stojany s flipcharty (nebo vytvořte podobná místa pomocí např. balicího papíru). Na jednotlivé flipy můžete nadepsat témata. Pak už jen dejte účastníkům do ruky něco na psaní a časový limit. O ostatní se postarají sami. Tato metoda ovšem není příliš vhodná pro „ostýchavé“ kolektivy.Brainsketching
Na samém okraji aktivit, které lze ještě považovat za formy brainwritingu, leží brainsketchting. Jak název sám napovídá, místo slov se používají jednoduché obrázky, náčrtky a schémata, které jednotliví účastníci postupně přidávají k prvotnímu nápadu. Jinými slovy, vítejte do světa Nápadů na ubrousku.Brainwriting = zaklínadlo?
Brainwriting sice není univerzální zaklínadlo "Harry-Potter-by-se-divil-jak-skvěle-funguje", ale určitě neuškodí.Přes všechny nedostatky neznám lepšího nástroje na hledání nápadů, než je brainstorming. Až budete zase pracovat ve skupině a nápadů nebude přibývat (nebo třeba se skupinou, jejíž členové se neznají), vyzkoušejte některou z výše uvedených variant. Uvidíte, z místa se určitě pohnete.
[mírně upravená verze článku z listopadu 2008]
pondělí 26. srpna 2013
8 oblastí, kde vám myšlenkové mapy usnadní učitelský život
O myšlenkových mapách se píše čím dál častěji. I já o nich v článcích i na školeních mnohokrát hovořil.
V samostatném článku jsem se však ještě zatím nevěnoval přehledu konkrétních příkladů z každodenního učitelova života. Podívejte se tedy na osm oblastí, kde by učitelům mohly myšlenkové mapy usnadnit život.
1. Příprava vyučovacích hodin
Život nám ztrpčují hromady papírů. Když se i obyčejná příprava na hodinu vezme z gruntu, umí vzniknout pěkný paklík poznámek. A čím komplikovanější hodinu člověk připravuje, tím paklík roste a roste. A co za bouři se teprve strhne, když se učitel rozhodne spojit v hodině výklad a samostatnou práci.
Každý úsek výkladu by měla nějak uzavírat konkrétní aktivita žáků. Cílem výuky přece není, aby si učitel odškrtl, že tohle všechno odvykládal. Cílem každé výuky bez rozdílu je, aby si žák (či student) danou látku v praxi vyzkoušel nebo prožil formou nějaké aktivity - a snadněji si ji zapamatoval.
Ve vynikající knize Pravidla mozku argumentuje dr. Medina 10 minutovým pravidlem:
Na jedno téma není posluchač schopen udržet pozornost více jak deset minut.
Proto musí přednášející (povídající, v horším případě blekotající) učitel změnit „formu” předávání informací, nebo alespoň tok informací poněkud odlehčit. Na základní škole to situace vyžaduje daleko více, neboť naši žáci přece neudrží pozornost tak dlouho, jako Medinovi studenti na vysoké škole.
Ač jsem zastáncem myšlenky, že se prezentace připravuje až jako poslední krok přípravy na vystoupení (tedy poté, co se vyloučí všechny možnosti a přednášející bohužel zjistí, že nějaká prezentace bude bohužel vážně potřeba), nápady v hlavě toto dogma dost ignorují.
Myšlenky plynou nelineárně, nápady na aktivity přijdou během přípravy teoretické části hodiny i během tvoření prezentace. Ve formátu myšlenkové mapy snadno k danému tématu přihodíte další větev s poznámkou o aktivitě.
2. Agenda projektů
Učitelský život nejsou jen hodiny či odškrtávání omluvenek. Nouze o finanční prostředky na pomůcky nás nutí zapojovat se do stále komplikovanějších aktivit. Myslím tím samozřejmě granty a dotace.
Každý grant či dotace rovná se přísun grošíků do školního rozpočtu.
Jenže ani úředníci nehrabou zadarmo. A každá finančně podpořená aktivita vyžaduje nějakou „smysluplnou” činnost. A čím je částka vyšší, tím větší hromadou aktivit se musíte prokousat - a na které nesmíte zapomenout.
Myšlenková mapa umí udržet kontrolu nad obrovským množstvím informací a aktivit, které pocházejí z různých zdrojů a které provádějí různí lidé.
V jediném souboru (neočekávám, že byste pro větší projekt použili papír) se vám sejdou konkrétní aktivity, oblasti činností, odkazy na důležitá místa, konkrétní dokumenty, výkazy a další nutné informace, které byste měli mít při běhu projektu pod kontrolou.
Podobně jako s projekty vám mapy pomohou při plánování třeba vícedenních školních výletů nebo škol v přírodě. Přípravu výletu tvoří různé aktivity, které musíte provádět na různých místech, s různými nástroji a jednat s různými lidmi. Proč si tedy život neusnadnit tím, že budete mít všechny informace a činnosti pěkně přehledně na jednom místě?
3. Prezentování pomocí myšlenkových map
Výklad tvoří stále důležitou část učitelské práce. Někteří učitelé na přípravu výkladu kašlou a jednou ve starých kolejích. K těm nemluvím. Ti si tenhle článek určitě nepřečtou.
Mluvím k těm aktivním, kteří se na výklad připravují. Chystají si třeba kreslené poznámky nebo klasické prezentace v Prezi nebo PowerPointu.
Myšlenkové mapy ideálním způsobem představují například složitější koncepty. Studenti se snadněji soustředí na konkrétní témata, která jsou nejprve přestavena v souvislostech. A až následně se prochází konkrétní příklady či podrobnější fakta, která tvoří jednotlivé pojmy.
Na rozdíl od klasických snímků (či méně klasických Prezi „rámců”) totiž umí myšlenková mapa i u velkého množství faktů stále ukazovat vztah jednotlivých informací k celku. A toho v klasickém prezentačním software dosáhnete jen velmi obtížně.
(Pro zobrazení celé mapy pod odkazem budete pravděpodobně potřebovat nainstalovat aplikaci MindJet Viewer).
4. Dlouhodobější plánování výuky
Stejně jako u projektů i u dlouhodobějšího plánování výuky se objevuje ohromné množství vzájemně souvisejících informací. Souvislosti však nejsou v drtivé většině na první pohled vidět.
Kdyby byly souvislosti naprosto jasné, nepotřebujeme dokumenty jako RVP. Úplně všichni by totiž učili úplně všechno úplně skvěle. Učila by se nejen fakta, ale i dovednosti (neboli „kompetence”). Neučily by se izolované výkřiky informací, ale v souvislostech (neboli „v mezipředmětových” vztazích). A jediní nešťastní by byli politici, protože by neměli do čeho kafrat. A za kvalitu pěkně klopit… [Konec sarkasmu, dál si tu úvahu raději rozviňte sami.]
Konkrétně přípravu a především práci s tematickými plány vám myšlenkové mapy neuvěřitelně usnadní.
Učiva díky RVP (a jeho, ehm, revizi) rozhodně neubylo. Situaci navíc zkomplikoval požadavek učit dovednosti (Hurá!). Jak zajistit, aby se na žádnou nezapomnělo a současně se naučilo všechno pěkně podle příručky?
Na rozdíl od klasického seznamu ve formátu „měsíc” - „témata” - „a šmytec” (typického pro klasické tematické plány), temaťák ve formě myšlenkové mapy obsáhne nejen výše uvedené body, ale umí je rozmělnit až do konkrétních hodin (a výstupů). A vzájemně propojit. A to vše aniž by čtenáře zahltil.
Sám používám dvě myšlenkové mapy pro jeden temaťák.
První je vzorová, kterou odevzdávám vedení vygenerovanou jako obyčejný textový soubor. (Přesněji do sdílené složky na síti. Díky tomu můžeme podle chuti a nálady hledat souvislosti při plánování projektů.)
Druhou mapu používám jako pracovní. K té se dostávám přibližně jednou za týden, resp. za čtrnáct dní a doplňuji o nápady na aktivity, výstupy, upravuji, propojuji, odstraňuji. Může vám to znít jako obsese, ale až nechte žáky samostatně pracovat, velmi rychle zjistíte, jak že čas neúprosně plyne.
5. V průběhu hodiny
I v hodinách používám brainstorming klasickým způsobem, tedy kdy skupina sedí a diktuje nápady „moderátorovi”. (Safra, kolik rolí ten učitel ve své profesi vlastně zastává?)
A učitel zaznamenává myšlenky pod sebe, do klasického seznamu. Anebo je zapisuje do tvaru myšlenkové mapy, kdy se jednotlivé nápady dále rozvíjí.
Jinou možností je použít tzv. kolotočového brainstromingu, kdy do jednotlivých větví mapy postupně doplňují všichni členové skupiny.
Druhou efektivní možností je zachycovat do myšlenkové mapy průběh diskuse.
Při diskusi se hodí mít před sebou obsah již prodiskutovaných, jen zmíněných, případně právě probíraných témat.
Většinou se snažím diskusi polarizovat, často přímo vyhrotit, aby se během „příspěvků” žáků objevily také argumentační fauly. Aby to nebyla to jen diskuse pro diskusi, ale také forma učíme se zážitkem „na vlastní kůži”.
Myšlenková mapa pomůže učiteli-moderátoroví přehledněji zachytit jednotlivá témata nebo rovnou konkrétní argumentaci a (pomocí malého symbolu bomby nebo otazníku) kontroverzní téma či formulaci příspěvku vypíchnout z masy ostatních témat.
Struktura myšlenkové mapy (i proces jejího vzniku) podporuje, aby se jednotlivá témata dále větvila, aby se témata propojovala, aby jedno inspirovalo druhé. Vazby mezi jednotlivými informacemi jsou v mapě na první pohled viditelné a nabídnou žákům dost podnětů k tomu, aby zaujali k tématu argumenty podložené stanovisko či vytvořili další nápady.
O plánování slohových prací (a referátů) pomocí myšlenkových map napíšu samostatný článek takže jen krátce: ano, bez mapy jde psaní často ztuha. A s mapou jako po másle. Tak nad čím váháte?
Další použití map v hodinách
Možností, jak s myšlenkovými mapami pracovat v hodinách, se nabízí nepřeberné množství. 6 způsobů jsem popsal ve starém článku Šest nápadů na použití myšlenkových map v hodinách. Některé z nich se trochu kryjí s výše uvedenými tipy.6. Mapa jako pracovní list
Pracovních listů učitelé chrlí desítky. Někteří za pololetí. Jiní za měsíc. A většina týdně.
Občas dávám žákům částečně vyplněný (nebo vůbec nevyplněný) formulář s mapou, který obsahuje například názvy konceptů a úkolem žáků je doplnit jednotlivé informace. Nebo naopak dostanou jen informace a mají doplnit nadřazená témata. (Podobně používám také zápisky ve stylu Cornell.)
V ideálním světě minimálně na SŠ a VŠ chrlí učitelé i podobná kvanta přednášek. Klasická forma vytištěných snímků je sice fajn, proč ne. Ale upřímně, studenti, vy si fakt procházíte své poznámky z jednotlivých snímků?
Vytisknout snímky jde navíc jen v případě, když je prezentace lamerská aka „klasická” textová, tedy taková, kdy přednášející čte snímky a snímky připomínají stránky z románu Vojna a mír.
V případě mých více „obrázkových” prezentací by vytištěné snímky byly dost často na... nic.
Proto raději připravím výsledné shrnutí tématu ve formě mapy s dostatkem prostoru, aby si mohli posluchači případně dopisovat poznámky sami. Nebo měli jednotlivá témata pěkně rozložená na součástky.
7. Hodnocení studentů či sebe sama
U zkoušení či referátů si naprosto běžně kreslím mapu, do které zachycuji nejen obsah vystoupení nešťastného svěřence, ale také formu podání informací, projevy neverbální komunikace a samozřejmě nápady, na co všechno k daným oblastem upozornit ostatní žáky.
Nemám po ruce konkrétní hodnocení žáků ze zkoušení. Můžu vám ale nabídnout hodnocení jedné ze studentek, kterou jsem vedl v rámci pedagogické praxe. Feedback v této podobě se mi docela osvědčil. Studenti si navíc povinně vedou deník pedagogické praxe - tak proč jim ho trochu nerozšířit. Navíc se pak velmi dobře argumentuje závěrečné hodnocení praxe, že? Stejně jako u malých dětí...
Druhá mírná obsese mé osůbky se týká vlastního hodnocení. Jak říká Lukáš Gregor v rozhovoru o myšlenkových mapách, pomocí myšlenkové mapy se daleko snadněji provádí sebereflexe.
Mapa vám pomůže srovnat myšlenky, zkoncentrovat se na určitý problém, ujasnit pro a proti, rozložit problém na součásti a zaujmout stanovisko na základě , prostě si to vyzkoušejte sami...
8. Publicita
Mnoho škol se v oblasti marketingu vydalo cestou webových stránek či stránek na sociálních sítích. Všechny se musí pravidelně plnit - a ze zkušenosti s dlouhodobějším psaním vím, že mít nějaký plán publikací se vyplatí.
A obdobně mapy pomohou, je-li učitel tak trochu grafomaniacký jako např. autor tohoto článku a chce se mu psát.
Bez map si prostě zdravý rozum nezachováte,
nedovolí mi neříct vrozená tendence pracovat s hyperbolou. Myšlenkové mapy vám pomohou informace vytvořit, propojit, shrnout - a na jeden pohled snadno prohlédnout. A když se vám pohled zalíbí, můžete se do studia informací v mapě ponořit do hloubky. A plavat, a plavat.neděle 25. srpna 2013
Nebaví vás klasický brainstorming? Vyzkoušejte "kolotočový" brainstorming.
 |
| Image courtesy: Montgomery County Planning Commission |
Jak ale chcete, aby žáky evokace stále bavila? Nejsem si jistý, zda by mě samotného bavil jen brainstorming s celou třídou najednou, používat neustále volné psaní také není úplně zábavné. Osvědčila se mi metoda "kolotočového" (carousel) brainstromingu.
Jak název praví, jedná se o variantu brainstormingu, který ale kromě funkce „evokace” vede žáky ke spolupráci podle mého názoru zábavnou, soutěžní formou ve stylu "abychom tam toho měli víc než ti druzí". Jistě, namítnete, že bych neměl soutěživost podporovat, ale ruku na srdce: kolik z nás má ve třídě 30 vědomostíchtivých posluchačů, he?
Jak práce při kolotočovém brainstormingu probíhá?
1. Rozdělte třídu do skupin po 3-5.
Záleží na situaci: jsou-li vaši žáci zvyklí ochotně a nadšeně spolupracovat „kdokoli s kýmkoli”, můžete klidně od začátku skupiny losovat.Pokud se vám stav "každý s každým" nedaří stejně jako mě, doporučuji z počátku pracovat v zaběhaných skupinkách.
2. Rozdejte skupinám papír a fixy.
Na papír můžete předchystat podtémata, případně různé pojmy, na které chcete v další části hodiny navázat. Zpočátku vám připravená témata usnadní práci.Nebudete totiž muset neustále vysvětlovat, co že mají žáci psát. V ideálním případě by bylo dobré, aby každá skupina měla jinou barvu fixy. Uvidíte, že se někteří i začnou snažit, až zjistí, kolik prostoru na papíru zabírá barva jiné skupiny.
3. Žáci ve skupinách 1 minutu píší na papír nápady a informace.
Dostáváme se do kritické fáze metody.Příručky pro rozvoj kreativity, v nichž jsem na metodu narazil, mluví o 30 sekundách na psaní.
Záleží samozřejmě na tématu, ale bohužel, ze začátku mi 30 sekund nebo 1 minuta rozhodně nestačily. Nějakou dobu bohužel trvá, než si žáci začnou vážit času.
Proto jsem začínal od 2 minut (za 2 minuty si jeden zapisovatel nachystá tužku, jiný dojí chleba, tahle zase dopije čaj a ještě stihnou společně vytvořit i nějaké nápady) - a čas postupně zkracoval.
S pokročilými žáky skončíte zhruba na 1 minutě a dále čas snižovat asi nemá cenu.
(Když jsem tuto metodu použil na semináři s učiteli, 30s jim rozhodně nestačilo. A žáci rozhodně rychleji psát neumí.)
4. Na povel si skupiny vymění papíry.
Před zahájením brainstromingu doporučuji stanovit pořadí, v němž k výměně dojde. Stejně budete muset 4x zopakovat, kam který papír přijde.Nedoporučuji však měnit s papírem i fixu. Můžete namítnout, že když každý papír pojednává o jiné části problému, bylo by dobré tyto rozdíly zvýraznit také barvami.
Raději se postarejte o to, aby samotné papíry na brainstorming byly připraveny tak, že se na první pohled budou jeden od druhého lišit. Stačí na jeden dát obrázek, jiným fontem vytvořit nadpis — a v rukou vám stále zůstane tajná zbraň v podobě soutěživosti.
5. Dejte žákům tak 15-30 vteřin, aby si prošli nápady druhé skupiny.
6. Žáci doplňují nápady do papíru druhé skupiny.
Čas neúprosně plyne a je nutné jej pečlivě hlídat. Nenatahujte dobu na procházení nápadů přechozí skupiny na neúměrně dlouho.Kdybych pokračoval přímou úměrou, tak se svou minutou, skončím při 5 skupinách na době cca 5 minut na psaní (pokud započítám i předchozí vteřiny na procházení nápadů spolužáků minimálně na 8-10 minutách + cca 5-10 minutách na zhodnocení výsledků brainstormingu), moc jiného bych v hodině nestihl.
Takže smůla, žáci, 1 minuta na psaní vám musí stačit. A 30 s na prohlédnutí jakbysmet.
7. Opakujte výměny dokud se ke každému tématu (na každý papír) nevyjádří všechny skupiny.
Překvapilo mě, že většinou nikdo neprotestuje:„Zase?” „Mě už to nebaví!” a další podobné výlevy nespokojeného obecenstva.
Nejčastěji se ozývají komentáře typu: „Taková kravina!” „Vy jste snad úplně blbí!” „Tohle je fakt hustý!” nebo „Tak málo? My dáme víc!”
Jak brainstorming-session zakončit?
Kreativní učitel si v tomto okamžiku již ví rady. Existuje nespočet aktivit, které můžete s papíry podniknout. A následující výčet zdaleka nepostihne všechny.
A. Papíry se hned vyhodí do koše.
Tohle bych nedělal, příště můžete rovnou spáchat profesionální sebevraždu, neboť vám aktivitu nikdo dělat nebude.B. Skupiny si vezmou původní list,
- projdou nápady, vyberou 3 nejzajímavější myšlenky, zakroužkují je a s jejich pomocí vytvoří definici tématu.
- projdou nápady, najdou nejzajímavější a přepíší jej na nový papír/kartičku, který se potom vlepí na flipchart spolu s papíry dalších skupin.
- projdou nápady, rozstříhají papír na jednotlivé nápady a uspořádají je. Např. od nejpřesnějšího k nejméně přesnému, od nejvtipnějšího k nejhloupějšímu apod. Máte-li žáky naučené na různé typy třídění kartiček, bude se jim tento způsob práce opravdu líbit. Seznam přepíší nebo nalepí na samostatný list, který se vyvěsí spolu s ostatními listy zbývajících skupin.
- projdou nápady a vytvoří zápis daného tématu na flipchart nebo A3, který se ve třídě vyvěsí.
C. Papíry se vyvěsí ve třídě,
- žáci prochází jednotlivé odpovědi a pomocí volí nejpřesnější (1 — 3) definici tématu. Co můžete k bodování použít?
- tužkou připíší čárku nebo jiný symbol
- připíchnou špendlík (třeba s barevnou hlavičkou),
- přidají k nápadu magnetku nebo post-it (stačí rozstříhat bloček na proužky),
- zapisují na vlastní papír, své výsledky potom projdou ve skupině.
- žáci si papíry jen projdou a vrátí se na své místo do skupiny. (Tento způsob je nejrychlejší, vetšinou si žáci papíry až na nějaké výjimky opravdu projdou).
Pokud však pracujete s žáky nesamostatnými, pomalejšími, anebo zkoušíte-li kolotočový brainstorming poprvé, můžete ubrat plyn a žáky metodu nejprve naučit. Rozdělte třídu do skupin po 3 - 5 žácích, každému žáku ve skupině dejte papír - a necháte je kolovat jenom v dané skupině. Uvidíte, postupem času se určitě dostane i na celotřídní aktivitu. A i na to, že si něco zapamatují.
(Původní verze článku vyšla na blogu v květnu 2007)
Zaujala vás tato metoda? Používáte brainstorming často? Neváhejte a připojte svůj komentář.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)